NNN rozhovory – Ondřej Kuta

Jako dalšího zajímavého člověka bychom Vám v rámci rubriky „NNN rozhovory“ rádi představili mladého talentovaného hudebníka, studenta, Ondřeje Kutu, který se přes svůj hendikep nestraní a nebojí života, ale naopak, chce vše, co k němu patří. O jeho obdivuhodném nasazení a cílech si s Ondrou povídal Petr Eisner.

Ondro, můžete se čtenářům krátce představit? Kdo je a co aktuálně dělá „Ondřej Kuta“?

Je mi 26 let a jsem z Prahy. Jsem z dvojčat, oba máme s bratrem od narození lehkou, téměř nepatrnou formu DMO.  Jak s oblibou říkám, vystudoval jsem 1,5 střední školy. Nejprve jsem v roce 2010 nastoupil na Obchodní akademii Heroldovy Sady, což mě nakonec absolutně nenaplňovalo, takže jsem studium po dvou letech ukončil a nastoupil na obor Sociální činnost v rámci středních škol pražského Jedličkova ústavu, což v mém životě způsobilo zásadní zlom, z hlediska osamostatnění se. Může to znít jako klišé ale je to tak. 

V tuto chvíli se ve volném čase snažím naplno věnovat studiu bicích nástrojů v rámci soukromých hodin, a to pod vedením absolventa Pražské Konzervatoře oboru bicích nástrojů, bubeníka Jana Podzimka, kterého můžou lidé znát z projektů jako Iva Frühlingová, Vlasta Horváth, Petr Kolář, Vilém Čok a Bypass. Na soukromé hodiny chodím neustále, už 7 let. Mezitím jsem v roce 2013 založil se svým bratrem Markem, absolventem oboru Herectví a moderování na VOŠH v Michly, folk rockovou kapelu Z HECU, kde dodnes působím jako bubeník, manažer a mediální koordinátor. Abych v budoucnu mohl tuto funkci vykonávat na profesionální úrovni, nastoupil jsem v roce 2016 na Metropolitní Univerzitu v Praze, kde v rámci programu „Škola bez bariér“ studuji obor Mediální studia. Nyní jsem ve 3. ročníku a píši Bakalářskou práci na téma „Plán tvorby mediálního obrazu kapely Z HECU“, což mi, jak doufám, bude v budoucnu k bohatému praktickému užitku v našem vývoji. 

Jak vzpomínáte na roky, které jste strávil v Jedličkově ústavu v Praze? Co Vám tato instituce přinesla?

Toto období vnímám jedno z nejzásadnějších v mém dosavadním životě. Do té doby jsem byl závislý na okolí, ale pouze ve smyslu dopravy. Neuměl jsem jezdit sám MHD a kdekoliv se sám přepravovat, což do určité míry setrvalo do poloviny mého studia střední školy v Jedličkově ústavu a školách. Důvodem, proč jsem se v roce 2012 pro studium v Jedličkárně rozhodl, byl fakt, že jsem předtím studoval Obchodní akademii v Praze a absolutně mě to nebavilo. Byl jsem tak vytížený, že o jakýchkoliv volnočasových aktivitách nemohla být řeč. A právě to jsem toužil okamžitě rapidně změnit, jelikož jsem již v té době věděl, že chci být nejenom samostatný ale i přes handicap založit kapelu a hrát na bubny. A povedlo se. Přes tehdejšího zástupce středních škol mi Jedličkárna koupila první akustické bicí, já dostal od pana zástupce klíče od zkušebny a mohl jsem tam kdykoliv chodit cvičit. Smůla pro chudáka pana ředitele. Byla totiž přímo vedle jeho kanceláře. 

Proč jste si vybral současný obor Vašeho studia na vysoké škole? Baví Vás? Máte už vizi povolání, které byste chtěl po absolvování vysoké školy dělat?

Krátce nato jsem se svým bratrem Markem v roce 2013 založil folk rockovou kapelu Z HECU. Obor Mediální studia na Metropolitní Univerzitě v Praze jsem si vybral proto, abych mohl kapelu manažersky a mediálně zastupovat. Většina kapel si dnes manažery najímá a často je to finančně zruinuje a přichází o svoje know how na základě podepsané nahrávací smlouvy. Toto v životě nechci dopustit. Druhým důvodem je fakt, že proto, abychom vůbec mohli vystupovat za patřičný honorář, musíme, ať chceme nebo ne, vstoupit do veřejného tedy mediálního povědomí. 

Studium mě skutečně ohromně baví a po jeho zdárném absolvování chci tedy kapelu Z HECU zastupovat na pozici manažera, mediálního koordinátora a PR specialisty na profesionální úrovni, což ostatně dělám už nyní.

Jak vnímáte připravenost školství na studenta s hendikepem? Zlepšil byste něco?

Moji odpověď lze asi jen těžko aplikovat na celé české školství. V případě škol, které jsem navštěvoval, to bylo v pořádku. Všechny disponovaly výtahem, nicméně občas je to jinak podle mě v případě vztahu mezi handicapovanými studenty a vyučujícími. Já měl individuální vzdělávací plány, kde bylo na základě pravidelných setkání s odborníky z SPC jasně definováno, jak mi musí být výuka uzpůsobena a většinou to fungovalo. Nicméně stávají se situace, že někteří učitelé to prostě nechtějí respektovat. Přitom je to jejich povinnost. 

V současné době bydlíte s rodiči? Plánujete už svoje vlastní bydlení? 

S rodiči a bratrem jsem bydlel do svých 25ti let. Ti se poté odstěhovali nastálo na chatu a nyní máme s bráchou byt sami pro sebe. Nicméně, zcela přirozeně cítíme potřebu si již zařídit po takové době vlastní život. Již mám tedy zažádáno o bezbariérový byt a domů budu samozřejmě pravidelně dojíždět, jelikož tam máme vlastní kapelní zkušebnu.

Ondro, jak vypadá Váš běžný den? Potřebujete během dne nějakou asistenci nebo zvládnete všechno sám?

Z 99% jsem zcela samostatný. Pomoc většinou potřebuji pouze v případě dopravy MHD. Kupříkladu pražské metro, trasy A a B jsou pro vozíčkáře noční můrou. Zatímco na trase C jsou podlahy vagónů metra v jedné rovině s nástupišti, na trasách A a B je podlaha metra cca. 5 cm nad nástupištěm, a aby toho nebylo málo, mezi vagónem a nástupištěm je poměrně velká mezera, která v případě mechanického vozíku téměř vždy způsobí nebezpečné uvíznutí předních menších koleček. Proto, jak já s oblibou říkám, Praha je plná potencionálních asistentů. Proto vždy oslovím náhodného cestujícího s prosbou o pomoc při nájezdu do vagónu. 

Další problém nastává s dopravou, která je Dopravním podnikem hlavního města Prahy v jízdních řádech definována jako bezbariérová. Zdravý člověk jede, jakýmkoliv autobusem. Člověk s handicapem musí každou cestu předem plánovat, přesně vědět, kdy, kam, a jakým autobusem či tramvají pojede a ještě ke všemu nízkopodlažní dopravní prostředky jedou třeba jen 3 do hodiny. Proto, jakmile jeden bezbariérový garantovaný spoj nedejbože vynechá, další přijede třeba, až za 30 minut. Z toho plyne, že trasa, kterou zdravý člověk jede 30 minut, vozíčkář jede třeba 75 minut. Co se dále týče případného vynechání spoje, pokud někde musím být povinně včas, musím si náhle volat TAXI. 

Kdybyste se podíval deset let do budoucnosti – jak byste chtěl, aby vypadal Váš život? Toužíte po vztahu, po manželství, chtěl byste se stát tatínkem?

Jsem odjakživa ohromně srdečný člověk. Na vztahu s dívkou a v budoucnu manželství, mi skutečně velice záleží. Po vlastní rodině a dětech přímo toužím. 

Myslíte, že je pro Vás obtížnější navazovat vztahy, než pro člověka bez hendikepu? Jak Vás v tomto ohledu okolí vnímá – jak se cítíte? Existují podle Vás vůči člověku na vozíku ve společnosti stále nějaké předsudky? Jaké? 

I přesto, že DMO – Dětská mozková obrna, způsobila v mém případě pouze lehké postižení fyzické a nikoliv mentální, domnívám se, že je pro mě navazování partnerských vztahů ohromně složité. Dívky často nerozlišují, že mi téměř nic není, stačí už jen fakt, že sedím na mechanickém vozíku. A toho se bojí, jelikož mají pocit, že se o mě budou muset starat a nemůžou se mnou mít sex, což mi již několikrát daly najevo. V mém případě je to absolutní nesmysl. Toto samozřejmě způsobilo, že jsem se ještě donedávna bál dívky oslovovat a způsobilo to ve mě jistý blok, který se aktivně snažím odbourat. Jsem přesvědčený, že právě domněnka, že s handicapovaným člověkem jako jsem já, nemůže mít zdravá dívka vztah, natož sex, je oním předsudkem.  

Co Vás v tomto ohledu dokáže rozzlobit? Zažil jste nějakou nepříjemnou – např. ponižující situaci?

Rozzlobí mě, když se mnou dívka nemluví narovinu. Odmítnutí mi nevadí ve chvíli, když mi dívka narovinu řekne, „Hele, mám přítele, nezlob se.“ Ale, jakmile chodí okolo horké kaše ve smyslu, „Hele, Aničko, šla bys se mnou na koncert nebo kina?“ a pak 14 dní žádná reakce, a kdybych se dva dny před akcí nezeptal, jestli půjdeme nebo ne, reakci se nedozvím. A když se jí dozvím, je to něco ve smyslu „Víš, asi ne, promiň. Příteli by se to nelíbilo.“ Není to podle mě „fér.“ 

Co byste nejen dívkám, ale lidem obecně z tohoto postu vzkázal? Jak by k Vám měli přistupovat?

Vzkázal bych, ať s takovými lidmi jednají narovinu a úplně normálně a rozhodně ne lítostivě. Lidé s handicapem nejsou na lítost zvědaví, ponižuje je, nepotřebují ji a nezajímá je. Nejsou na ni zvědaví. 

Znáte někoho jiného – např. na vozíku, kdo svého postižení využívá např. k vyvolání lítosti a chce od ostatních privilegia, která mu nenáleží?

Znám jednoho člověka, který namísto toho, aby si sehnal zaměstnání, jezdí po Hlavním nádraží v Praze a podle mého názoru žebrá větou. „Dobrý den, přispějte na postižený.“ To nesnáším. Z toho se mi dělá strašně zle. 

V současné době jste „single“, ale o vztah máte zájem. Jaká je Vaše představa o vztahu- co je pro Vás důležité? Jaké jsou Vaše představy o ideální dívce partnerce?

Chci, aby v mém budoucím vztahu bylo vzájemné pochopení, přitažlivost a respekt. Jsem, tak nastavený, protože je to pro mě vzor od rodičů. Nepamatuji se, že by se hádali nebo si hrozili rozvodem. 

V případě mých minulých známostí, které jsem považoval za vztahy, jsem zažíval situace, kdy mi dívky vyčítaly, že jsem neustále v nahrávacím studiu, na koncertech a chtěly, abych u nich byl pořád, v uvozovkách uvázaný. A taková dívka nemá v mém životě, co dělat. 

Co se muzikantů týče, panuje předsudek, kdy holky říkají „Já bych teda fakt jako s muzikantem nemohla.“, což už jsem také několikrát zažil. Je to absolutní nesmysl. Znám spoustu muzikantů, kteří dělají skvělou autorskou muziku jako já a jsou vytížení. I přesto ale mají funkční vztah a rodinu s potomky. A taková je moje představa o mé dívce, vztahu a v budoucnu manželství. 

Mnoho lidí s postižením, kteří neměli úspěch v navazování vztahů, se zaradovalo, když se před několika lety objevila Sexuální asistence. Jaký je Váš pohled na tuto službu? Přemýšlel jste někdy, že byste ji také využil?

V životě bych tuto službu nevyužil. Je to pro mě neuvěřitelně ponižující stejně, jako kdybych měl využívat službu prostituce.  

Pro koho si myslíte, že je Sexuální asistence tedy určená? Může být pro někoho přínosná?

Může, ale pouze pro toho, jehož postižení je skutečně, tak těžké, že se není schopný v případě potřeby sám uspokojit. 

Ondro, jste milovníkem muziky a aktivním hudebníkem, přesně bubeníkem už zmíněné kapely Z HECU Co Vás k hudbě – bubnování vedlo?

To je trochu na dlouhé povídání. Ve 14ti letech jsem se poprvé dostal na koncert jedné revivalové kapely, hrající skladby LED ZEPPELIN, DEEP PURPLE, URIAH HEEP atd., s názvem Pražský Výtěr. Pozor, s Pražským Výběrem to nemá nic společného. No a tehdy jsem se tam seznámil s bubeníkem Tomášem Stloukalem. Svoji hrou mě neuvěřitelně ohromil a v tu chvíli jsem pocítil takový ten moment „WOW“. To prostě musím za každou cenu umět taky! Samozřejmě, že jsem si byl vědom handicapu, ale věděl jsem už tehdy, že to půjde. No a od té doby jsem doma neustále mluvil o tom, že musím mít bubny, až to naši nevydrželi a k devatenáctým narozeninám jsem dostal škopky – slangový výraz pro bubny. K takové hudbě jako např. LED ZEPPELIN mě přivedli právě kluci z Pražského Výtěru. Přátelíme se dodnes, chodím na jejich koncerty a dokonce jsem s nimi poprvé živě v létě 2013 vystupoval. Hráli jsme tehdy moji srdeční záležitost. Highway To Hell od AC/DC.

Máte „rytmus“ v těle anebo jste musel hodně dřít a „vybubnovat se“?

Upřímně a se vší skromností si myslím, že mám odjakživa rytmus v těle. Co se týče samotného bubnování, samozřejmě, že musím ohromně cvičit. To musí každý muzikant, a to bez ohledu na to, jestli má rytmus v těle nebo ne. Utvrzujete si bubenické techniky a především si pěstujete muzikantskou intuici. Mluvím o situacích, kdy dostanete náhle za úkol s nějakou kapelou zahrát písničku, kterou jste nejenže nikdy neslyšel ale ani nehrál, což už se mi také několikrát stalo. Posadí Vás za škopky, basák sdělí tempo a formu rytmu a já musím během písničky intuitivně odhadnout a dopočítat, kde jsou přechody, pauzy, stopky, změny rytmu atd. 

A co Vaše kapela Z HECU? Co aktuálně dělá a chystá?

Jak už jsem zmínil, kapelu Z HECU mimo jiné zastupuji jako manažer a mediální koordinátor. Proto jsem v létě sjednával nájem nahrávacího studia kvůli druhé řadové desce, na které nyní pracujeme, jednám s médii a pořadateli potencionálních koncertů kvůli turné k desce a no samozřejmě s tím souvisí natáčení videoklipů, bez kterých dnes kapela ani nemůže existovat a vyvíjet se. 

A co Vaše vzory? Inspiroval Vás někdo, nebo kdo je Vaším oblíbencem? Jakou muziku kromě té vlastní – si sám pouštíte, co máte rád?

Jak už jsem řekl, dříve jsem miloval hlavně rock, ale od té doby, co tvoříme vlastní písničky, zastávám názor, že mě má inspirovat cokoliv. Ale když mám čas pro sebe a můžu si vybrat, tak třeba Vladimír Mišík, Carlos Santana, Deep Purple, Glen Hansard, Pink Floyd, Red Hot Chilli Peppers atd. Samá rocková klasika. 

Mám samozřejmě i své bubenické vzory jako Chris Coleman. S tím jsem se dokonce osobně setkal, zahráli jsme si spolu, neuvěřitelný. A z českých bubeníků třeba můj kamarád Vašek Zima, který hrál u Radima Hladíka v Blue Effectu. Úžasnej inspirativní kluk, chodíme spolu na pivo.

Ondro, máte v životě nějaké krédo nebo motto, něco o co byste se chtěl jako o vaše soukromé moudro podělit s ostatními lidmi?

Mám kolem sebe spoustu lidí s handicapem, kteří neustále jen skuhrají, že něco nejde nebo se sami o něco nesnaží, což úplně bytostně nesnáším. Proto moje životní motto je:„Neexistuje, že něco nejde. Jde všechno, ale musí se jenom chtít. Nejdříve to zkusím sám, a pokud zjistím, že to opravdu nejde, pak teprve přijde někdo druhý a pomůže.“
A stejným způsobem přistupuji i k muzice, a to jak z muzikantského, tak manažerského hlediska.