Transformace sociálních služeb je v českém prostředí často prezentována jako zásadní krok směrem k posílení autonomie, začleňování a důstojnosti lidí s postižením. To je bezesporu pravda. Dokonce lze říct, že moderní společnost se bez transformace sociálních služeb neobejde. Přesto v rámci této proměny stále některé oblasti zůstávají na okraji odborné pozornosti. Jednou z těchto oblastí je sexualita. Ačkoli je sexualita nedílnou součástí lidské identity a kvality života, v kontextu sociálních služeb bývá u klientů přehlížena, potlačována nebo redukována jako rizikový faktor. Nebo se na ni raději zapomene. Tento přístup není pouze odborným nedostatkem v rámci transformace sociálních služeb – představuje zásah do základních lidských práv.
Ignorování sexuality lidí s postižením je dlouhodobě zakořeněno v postojích lidí, kteří tyto osoby vnímají především jako objekty péče, nikoli jako dospělé jedince s vlastními potřebami, touhami a právem na sebeurčení. Infantilizace[1], nadměrná kontrola a omezování intimního života jsou často legitimizovány argumentem „ochrany“, avšak ve skutečnosti odrážejí přetrvávající nerovnost moci mezi poskytovateli služeb, pečujícími osobami (rodinami) a samotnými klienty služeb. Sexualita je tak v praxi mnohdy chápána jako něco nežádoucího, problematického, či dokonce nepatřičného. Tento přístup však odporuje modernímu pojetí sociální práce, která staví na respektu k lidským právům a individualitě každého člověka. A proto je tak důležité, aby sexualita lidí s postižením nebyla v rámci transformace sociálních služeb opomíjena a byly nastaveny procesy, které ji do plánu transformace zahrnou jako její nedílnou součást.
Důvody, proč se sexualita v sociálních službách stále obchází, jsou komplexní. Patří mezi ně nedostatek vzdělání pracovníků, absence metodické podpory, obavy z reakce rodin klientů, ale také hluboce zakořeněná společenská tabu. Sexualita lidí s postižením narušuje stereotypní představy o jejich „nevinnosti“ či „neschopnosti“, a proto bývá jednodušší ji ignorovat než práci s ní odborně uchopit. Tento přístup však vede k neinformovanosti a frustraci na straně klientů i personálu sociálních služeb a ke zvýšenému riziku zneužívání lidí s postižením, protože lidé bez adekvátních informací a podpory nemohou bezpečně rozvíjet své vztahy ani porozumět vlastním hranicím.
Začátkem roku 2025 nabyl účinnosti Doporučený postup MPSV č. 5/2024 pro práci se sexualitou v sociálních službách, který jsme pro MPSV vytvořili s kolegy z Nebuď na nule. Právě ten by mohl být jedním ze základních kamenů při transformaci sociálních služeb v naší republice. Pokud totiž má být transformace sociálních služeb skutečně ucelená, musí zahrnovat i oblast intimity a sexuality. To s sebou nese nejen vzdělávání pracovníků, ale také vytváření prostředí, které respektuje soukromí a podporuje sebeurčení klientů. Součástí této změny je rovněž otevřený dialog s pečujícími osobami, které často potřebují podporu při přijímání skutečnosti, že jejich dospělé dítě má právo na vlastní intimní život. Stejně důležitý je přístup ke srozumitelným informacím o vztazích, sexualitě a bezpečí, které musí být dostupné všem lidem bez ohledu na postižení.
Transformace sociálních služeb není pouze technickým procesem, ale především změnou hodnot a přístupů. Pokud budeme sexualitu nadále přehlížet, zůstane tato transformace neúplná a lidé s postižením budou nadále vystaveni diskriminaci v jedné z nejzákladnějších oblastí lidského života. Sexualita není okrajové téma, ale klíčová součást lidské důstojnosti. Je nezbytné ji přestat vnímat jako problém a začít ji chápat jako přirozenou součást podpory, kterou sociální služby poskytují.
Je čas změnit přístup. Ne potichu. Ne postupně. Ale jasně, otevřeně a s odhodláním.
Pavla Dobešová, sexuální poradkyně pro specifické cílové skupiny lidí s postižením, lektorka Nebuď na nule
[1] Přístup, kdy je člověk s postižením vnímán jako věčné dítě a podle toho se k němu okolí chová – např. je vylučován z rozhodování o své osobě, jsou mu nabízeny dětské aktivity, oblečení neodpovídající věku apod.