Eva Nováková

Další zajímavou osobností, se kterou Vás v rámci „NNN Rozhovory“ chceme seznámit, je paní Eva Nováková. O její práci, vzdělání i vzdělávání v oblasti sexuality, si s Evou povídal Petr Eisner.

Eva Nováková

Kdo je Eva Nováková?

Lektoruje kurzy „(ne)sexuální výchovy“ pro děti, rodiče a učitele. Pozitivně, bez tabu a vulgárnosti přistupuje k tématům týkající se (ne)sexuálních témat. Po studiu Filozofické fakulty v Ženevě rok cestovala a pracovala jako dobrovolník v Jižní Americe a v západní Africe. Po návratu do ČR absolvovala během mateřské dovolené kurz metodika prevence v Praze a kurz mediátora. Pár let je na volné noze, před tím byla zaměstnaná v neziskovce jako metodik prevence a koordinátorka programů. Jeden školní rok strávila s šestiletou dcerou v Austrálii, kde cestovaly a pracovaly za ubytování a stravu.

Občas můžete Evu slyšet i v rádiu. Je autorkou projektu prevence sexuálního zneužívání on-line kurzu Eda a Ela (alias Kalhotková pravidla). Nakladatelství Portál navrhla a přeložila knihu pro děti od kanadské sexuoložky J. Robert: Nenech si to líbit, 2013.

Pravidelně se účastní workshopů a kurzů „Vzdělávání o životě vztahovém, citovém a sexuálním“ v Belgii a Francii. Čerpá především ze zahraničních zdrojů a odborné literatury.
Má za cíl zpřístupnit vědecky podložené informace širší veřejnosti v oblasti citové, vztahové a sexuální výchovy a prezentovat sexualitu i mimo rámec prevence, rizik, nebezpečí a násilí.

Evo, nedávno jste vytvořila a spustila krásné webové stránky www.mluvteosexu.cz a www.mluvtesdetmi.cz, přibližte nám prosím, co stránky nabízejí?

První webová stránka je nabídka služeb pro děti od 4-18 let a zároveň možnost seminářů nejen pro učitele, kteří se chtějí věnovat sexuální výchově.

Druhá webová stránka nabízí online kurz, který je prevencí zneužívání dětí, je určena rodičům i učitelům a dětem od 4-10 let. Dá se použít jak v domácím prostředí jako pomůcka v rozhovorech s dětmi, tak i ve škole jako součást výuky např. v prvouce.

Myslím, že mnoho lidí, ať už laiků anebo třeba pedagogů, vůbec netuší, že systematická sexuální výchova nebo osvěta pro děti v ČR existuje a že ji mohou poptávat. Je zájem o Vaši práci velký anebo myslíte, že se zatím lidé tohoto tématu obávají a vyhýbají se mu?

Mám pocit, že přichází takové zlomové období. U rodičů je to vyšší poptávka. Z jedné strany mají o děti strach, pak tu hraje roli snadný přístup dětí k internetu, zvídavost a chování dětí, na které chtějí a musí rodiče i pedagogové reagovat. A samozřejmě proměna společnosti jako takové: otázky rovnosti pohlaví, sexuální orientace, sexuální identity, otevřené diskuze o domácím a sexuálním násilí ve vztazích, hypersexualizace společnosti-média, plakáty, filmy, reklamy. A nedílnou součástí je i příprava na vztahy, partnerství a manželství. Určitě je důležité zmínit i generační rozdíly. Nová generace je otevřenější a chce o tématech mluvit, chce mít informace na základě, kterých může jednat a žít zdravě a spokojeně.

Jak jste Vy sama k tomuto profesnímu zaměření dospěla? Co Vás motivovalo?

V 18 letech jsem odjela jako au-pair do Ženevy. Pracovala jsem v rodině, kde maminka dětí působila jako psycholog v Centru plánování rodiny v Ženevě. Viděla jsem a slyšela jsem, jak s dětmi mluví o vztazích, o těle, pubertě menstruaci, poluci, o tom, že má dítě právo říct ne. Navíc děti získávaly informace i ve škole. Věděli toho víc než já sama. Učila jsem se francouzsky a mnoho knížek, které měly doma bylo o psychologii, vztazích, sexu, antikoncepci. Různé letáčky a dokumenty. I já sama jsem tehdy prožívala první vážnější vztahy, proto ta vnitřní motivace pochopit, jak to je a proč to někdy drhne a co s tím.

My se často setkáváme s tím, že pracovníci v sociálních službách nebo školství buď žádnou sexuální výchovu nebo osvětu poskytovat nechtějí anebo se naopak do ní vrhají lidé bez dostatečného vzdělání.
Vy máte v tomto ohledu velmi specifické vzdělání ze zahraničí, prosím povězte nám, co jste absolvovala, abyste se stala kompetentní pro profesionální poskytování sexuální výchovy a osvěty? A lze se i dále kontinuálně vzdělávat – asi musíte do opět do zahraničí?


Myslím si, že nikde v ČR není statut lektora sexuální výchovy. Kdo, jak a kdy by měl děti rodiče a učitele vzdělávat o životě citovém, vztahovém, sexuálním mimo programy prevence. Není určeno, co je úkolem a náplní práce lektora sexuální výchovy. Díky mému studiu na filozofické fakultě v Ženevě jsem měla možnost získat vzdělání v psychologii, pedagogice, antropologii, dějin lidské sexuality apod. v rámci volitelných předmětů a seminářů.
Od té doby si sama vyhledávám kurzy a workshopy v rámci celoživotního vzdělávání zejména ve Francii a Belgii, i když je to finančně a časově náročné. V době Covidu probíhají některé kurzy online, ale není nad osobní setkání s lidmi, kteří se vzájemně dělí o své zkušenosti, řeší se příklady z praxe a nové metodologie i informace. V ČR mi pomohl kurz mediace a kurz metodika prevence, kde jsem si více osvojila techniky efektivní komunikace a zákony skupinové dynamiky. Využívám i možných konzultací se zahraničními odborníky, kupuji si a studuji odbornou zahraniční literaturu, hledám zdroje pro učební materiály.

Kdybyste měla pro naši zem najít vzor v zahraničí, jakou zemi byste vybrala a jak tam systém sexuální výchovy a osvěty funguje? Jen v rámci EU jsou v tomhle ohledu obrovské rozdíly a máme tu na jedné straně škály Holandsko a na druhé Polsko. Jak si podle Vás stojí ČR?

Více se orientuji mezi frankofonními státy: Belgie, Švýcarsko a Kanada. V Ženevském kantonu má sexuální výchova tradici od počátku sedmdesátých let, sexuální výchovu zde zajišťují zaměstnanci Centra plánování rodiny a sexuálního zdraví. Jsou absolventy kurzu s certifikátem nebo diplomem. Centrum plánování rodiny je odděleným pracovištěm tamější kantonální nemocnice, nachází se hned naproti porodnice a gynekologie. Školy mají zákonem daný počet hodin, kdy odborný lektor přichází pravidelně nebo na požádání školy. Pro všechny děti je výuka zdarma, protože je součástí „osnov“. Navíc ve švýcarských školách působí psycholog a zdravotní sestra/bratr, na které se mohou obrátit děti, rodiče i učitelé v případě potřeby. Každý rodič obdrží na začátku školního roku brožurku, kde jsou tzv. workshopy pro rodiče k výchově dětí. Tzn. že sexuální výchova není prezentována v rámci prevence, ale jako součást výchovy a vzdělávání dítěte, za kterou je odpovědný rodič. Spolupráce školy a rodičů hraje zásadní roli.

Kanada po 20 letech opět vrací povinnou sexuální výuku do škol, právě z důvodů potřeb dětí a reakcí rodičů na vzrůstající počet násilí ve školách a sociálních sítích. Za výuku jsou odpovědní učitelé, kteří jsou průběžně vzděláváni.

Ve Francii je myslím od roku 2001 povinná sexuální výuka, od mateřské školy minimálně tři vstupy za rok. Podle posledních průzkumů ji neplní ani 25% škol. Důvod: nedostatek peněz a rozdílný přístup škol a vzdělávacích institucí, chybí odborníci a podpora státu.

V ČR máme doporučenou metodiku z roku 2009, ve školách působí neziskovky a někde učí učitelé. Přístup v ČR je nejednotný a probíhá v rámci primární prevence. Mám pocit, že si nyní Česká republika hledá svou vlastní cestu. Moc tomu fandím.

Já mám zkušenost, že jakmile se v ČR o oblasti školství někdy otevře téma sexuální výchovy, je to z toho vždy téměř skandál. Téma, které roky nikdo nezmínil, vyvolá dramatickou debatu a začne se k němu vyjadřovat mnoho nekompetentních lidí. Proč myslíte, že ČR jako sekularizovaná země „ateistů“, má problém s takovým tématem a proč se stále nepodařilo plnohodnotně ukotvit sexuální výchovu v plné šíři do učebních plánů a osnov?

Pokud se vrátím k zahraničním zemím, kde má sexuální výchova tradici, má i pevnou politickou podporu. Což v ČR nevidím. Další věcí je, co si každý představí pod pojmem sexuální výchova a jak je realizována ve školách. Většinu lidí napadne sex. A sex je intimní věc. Ať už nazýváme sexuální výchovu: vzdělávání o zdravé a zodpovědné sexualitě nebo vztahová, sexuální a citová výchovy apod., stále se zde prolínají tři základní věci:

  1. zdraví naší populace, kam nezbytně patří i sexuální zdraví
  2. intimita- soukromí každého z nás, soukromí rodiny a její hodnoty
  3. tabuizovaná témata: masturbace, dětská sexualita, sexualita seniorů, sexuální zneužívání, sexuální orientace a identita menšinových skupin, sexualita lidí s hendikepem.

O to víc, vnímám potřebu diskuse, komunikace ze strany odborníků k rodičů a dětem. Protože dnes nestačí mluvit o antikoncepci, prevenci pohlavně přenosných nemocí a neplánovaném těhotenství. Nelze dále mluvit o sexuální výchově v rámci prevence patologického chování a násilí. Je na čase obrátit minci a ukázat sexualitu z druhé strany jako zdravý a pozitivní zdroj života. Sexualita je o komunikaci: navzájem si naslouchat, důvěřovat si, analyzovat, komunikovat, aktivně hledat, implementovat … je to klíč, který pomáhá užít si naplňující citový, vztahový a sexuální život.

Jaké jsou na základě Vaší praxe největší bloky nebo tabu, ať už na straně škol, pedagogů nebo rodičů dětí?
Nemohu zobecňovat a mluvit za všechny školy, učitele a rodiče. U některých rodičů je to prostý strach. Strach rodičů, že se děti dozví informace, které jim nepřísluší. Strach z toho, co odpovím, když se dítě zeptá. Strach je přirozený, rodiče ani učitelé se necítí pevný v kramflecích kdy, co a jak říct. Strach způsobuje i nevědomost. Málo informací, žádná tradice v sexuální výchově v minulých generacích, strach mluvit o tom, co sexuální výchova přináší: potěšení, zdraví, spokojenost, naplnění, právo vědět a zná.
U pedagogů vnímám silnou potřebu mluvit o sexualitě, ale brzdí několik faktorů. Např. strach z rodičů: „…Co když si budou stěžovat, že se učíme o penisech a vulvách.“
Dalším blokem může být způsob výuky: chybí vhodné materiály, proškolení pedagogů a zaměstnanců ve školách, osobnost a hodnoty učitele, které jsou podstatné v sexuální výchově. Způsob komunikace učitelů s žáky, vést dialog bez hodnocení a kritiky. Dále je potřeba podpořit učitele Rámcovým vzdělávacím programem, aby věděli, co a jak učit a zároveň se odvolat na RVP v případě stížnosti rodiče. Součástí podpory je beze sporu mentoring a konzultace pro učitele.

Jaká jsou hlavní témata sexuální výchovy, kterými se s dětmi zabýváte? Proč je důležité, aby sexuální výchova probíhala kontinuálně?

Hlavním tématem je „Tělo“. Všechno se odvíjí od znalosti těla: anatomie, funkce, emoce a pocity, chování, soukromí a intimita atd. Cílem je pomoc dětem a mladým si uvědomit souvislosti a interakci mezi biologickou, psychickou, sociální, citovou a sexuální stránkou těla, která tvoří identitu člověka. Na tu navazuje vztah s okolím.

Jelikož se člověk vyvíjí, jeho znalosti, dovednosti, postoje se prohlubují. Je to stejné jako, když stavíte dům. Základy pokládáte v dětství, každá nová informace je další cihlou ke znalosti sám sebe. Když si představíme, že se sexuální výchovou začínáme v 11-13 letech, je to stejné jako bychom stavěli dům od střechy.

Sexuální, vztahová a citová výchova začíná nevědomě už před narozením dítěte: to jak se na něj rodiče těší, jak si matka s dítětem povídá, jak se na něj připravuje, jak si dítě představuje, jak si představuje čas s ním, zda to bude kluk nebo holka… to vše je začátek. Tady už vzniká dialog. Proto kontinuální výchova. Čím je dítě starší, potřebuje nové informace, využívá svého přirozeného objevování a zvídavosti, která se s věkem proměňuje. Proto mluvím o tzv. spirálovém modelu. Čím je dítě starší, tím více informací potřebuje vědět, aby si vytvářelo dovednosti a postoje.

Nyní ten model funguje obráceně, nejdřív děti i mladiství experimentují s tím, co ví nebo si na základě informací z internetu, od kamarádů a svých vlastních představách vytvoří a teprve potom se dozvídají, jak to je…

My pracujeme převážně s lidmi s postižením, a ti si často nedokážou informace vyhledat sami a nebo pro ně informace nejsou dostupné ve srozumitelné formě.
Jak je to u dětí bez postižení? Jsou pro ně dnes informace dostupné a srozumitelné, pokud nemají to štěstí, aby mohli sexuální výchovu nebo osvětu aktivně odněkud čerpat?


Snadný přístup k internetu, mnoho informací, sexualizovaná média a společnost, vytížení rodiče a generace rodičů, která neprošla sexuální výchovou. I to může být hendikepem pro tuto generaci dětí. Jedním z mých úkolů během sexuální výchovy je i třídit získané informace z domova, z internetu, od kamarádů. Dám příklad. Je velký rozdíl mezi dítětem, které narazilo na pornografické video a nemělo to s kým probrat nebo se svěřit. A dítětem, které si o tom promluvilo s rodičem nebo s lektorem ve třídě, mohlo to ventilovat a ulevit si, jen tak si v klidu o tom popovídat.

Pokud rodič od narození reaguje se zájmem na jakýkoliv dotaz a chování dítěte bez hodnocení, kritiky a strašení, vytváří si s dítětem bezpečný vztah a stává se pro dítě hlavním zdrojem informací. Až bude dítě v pubertě, dozví se mnoho věcí nejen o sexu mezi kamarády a z internetu, ale bude to navíc probírat se svým hlavním zdrojem-rodičem. Pro děti, kteří tuto možnost nemají, to bývá třeba učitel/učitelka, kterému věří.

Spolu jsme se shodli, že bychom si přáli, aby sexuální výchova probíhala ideálně automaticky a spontánně v rodině a k tomu tedy potřebujeme informovaného a respektujícího rodiče. Proč se tolik rodičů v ČR tématu vyhýbá? Nabízíte cílenou podporu rodičům, aby věděli, jak mají postupovat?

Rodič je hlavním aktérem sexuální výchovy. Je vzorem pro dítě od narození, reaguje na jeho potřeby, odpovídá na jeho otázky, svým chováním a stanovením hranic dítě doprovází a předává mu hodnoty. Rodiče mají strach. Strach o dítě: „Co když řeknu něco, co mu ublíží?“ Nebo osobní strach: tabuizované téma v rodině, negativní zkušenosti z dětství. Nebo jen prostá neznalost a nevědomost.

Mnozí si myslí, že je to téma, které do výchovy nepatří. ALE třeba právě ten strach o dítě je žene s tím něco udělat. Protože se bojí, že internet to udělá za ně. Cítím mezi rodiči šířící se paniku, kdy mají stále menší a menší kontrolu nad sexuální socializací dítěte. Tzn. sexuální chování dítěte v interakci s ostatními dětmi, každodenními situacemi, médii, internetem ale také rodiči, učiteli, trenéry atd.

Vzniká nám tu paradox. Stále více mladších dětí má mobil, aby rodiče věděli, kde dítě je, s kým si hraje, co hraje za hry, s kým chatuje apod. Ovšem přímo úměrně mají nižší kontrolu nad tím, co dítě nejen v kyberprostoru dělá.

Druhá věc je sexuální zneužívání. Vzdělávací programy zaměřují prevenci sexuálního zneužívání na děti, ale v tomto tématu se musí vzdělávat především rodiče a dospěláci. Ty jsou odpovědní za bezpečí dítěte a nedopustit, aby mu bylo ubližováno. Nastavují hranice soukromí, co se smí a nesmí.

Proto v každé besedě s rodiči se věnujeme tomu, jak na to, abychom s dětmi o sexualitě nemluvili stále jenom v kontextu násilí, zneužívání, strachu a ubližování. A opět nás to vrací k tématu těla. Jak mluvit s dětmi o těle, pohlavních orgánech, funkcích těla, emocích atd. S ohledem na věk dítěte a jeho vývojové období a mentální zralost. Víte kolik rodičů nezná anatomii těla a pohlavních orgánů, jak je to se spermií a vajíčkem, nemluvě o vztazích, komunikaci, souhlasu, pohlavní identitě a sexuální orientaci. Takže díky dětem se dostávám k rodičům a k jejich osvětě.

Evo, jsme na konci rozhovoru. Děkuji Vám za Váš čas a práci a nechávám prostor pro Váš závěrečný vzkaz čtenářům.

Přeji všem, aby měli místo/prostor, kde by mohli mluvit, sdílet a ptát se na vše, co potřebují vědět z (ne)sexuálních témat, aniž by je někdo hodnotil a kritizoval. Proto je potřeba vzdělávat se a diskutovat nejen o sexualitě.

Já osobně se těším, na další setkávání a workshopy osobně, mimo online svět.

Mgr. Klára Šedá

Klára prožila čtyřiadvacet let v jedné domácnosti se sestrou s mentálním postižením, díky čemuž měla možnost poznat mnohé další rodiny se členem s postižením a sdílet s nimi zkušenosti, které taková rodinná situace přináší. To ji nakonec přivedlo i ke studiu speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, nejprve v kombinaci s českým jazykem, později jako samostatného oboru.

Při studiu Klára pracovala jako asistentka v chráněném bydlení a v osobní asistenci. Zároveň byla po celou dobu v kontaktu s Komunitní centrum MOTÝLEK, jehož klientkou dříve byla její sestra a kde v současné době Klára pracuje jako sociální pracovnice v centru denních služeb určeném pro děti a mladé dospělé se zdravotním postižením.
Klára se zaměřuje především na témata rodina se členem s mentálním postižením, „speciální“ sourozenectví, osamostatňování člověka s mentálním postižením a plánování budoucnosti.

Říká, že ji v mnohém posunul kurz Petra Eisnera „Sexualita a vztahy lidí s postižením I“, kde pochopila, že sexualita je nedílně spjata s celoživotním fungováním člověka, a poznala, co se může stát, pokud zůstane tabuizována. 
V současné době je Klára jednou z účastnic nultého ročníku Sebezkušenostního výcviku: Sexuální poradce pro specifické cílové skupiny lidí s postižením a těší se na práci celorepublikové koordinátorky Skupin sexuálních důvěrníků.

Co je nového?

Na začátku září 2020 jsme odstartovali první blok nultého ročníku Sebezkušenostního výcviku: Sexuální poradce pro specifické cílové skupiny lidí s postižením.

Nultý ročník výcviku : H:o)nza Vojtko, Petr Eisner, Pavla Dobešová, Lenka Bigmore, Petra Konečná, Klára Šedá

Tento dlouho očekávaný a poptávaný výcvik v celkovém rozsahu 250 hodin definuje v Česku novou profesi sexuálního poradce – tedy plně kompetentního odborníka pro práci se sexualitou a vztahy lidí s postižením.

Jsme hrdí na to, že realizační tým výcviku budou spolu s Petrem Eisnerem a Hanou Šimáčkovou tvořit také další skvělí odborníci: Honza Vojtko, Martina Venglářová a Jana Bernoldová.

Výcvikový modul nyní prověřujeme v nultém ročníku s užším týmem odborníků, ale již v listopadu 2020 bude možné podávat přihlášky do jeho prvního ročníků.

Nultý ročník výcviku : H:o)nza Vojtko, Petr Eisner, Klára Šedá, Pavla Dobešová, Lenka Bigmore, Hana Šimáčková, Petra Konečná

Informace o výcviku naleznete zde.

OSA ZAPOJENÍ PRACOVNÍKA DO PRÁCE SE SEXUALITOU KLIENTA 2020

Osa zapojení pracovníka do práce se sexualitou klienta (člověka s postižením), Petr Eisner, DiS.

Petr Eisner v tomto článku představuje aktualizovanou Osu zapojení pracovníka do práce se sexualitou klienta (člověka s postižením).

Úvod

NEBUĎ NA NULE, z. s. nese název, jehož volba a také obsah mohou být dobře známé účastníkům mých kurzů a nebo čtenářům knihy  Sexualita osob s postižením a znevýhodněním, kde byla právě Osa zapojení poprvé publikačně prezentována.

Jelikož ale od vydání této knihy uběhlo mnoho let a mnohé oblasti se zpřesnily, aktualizovaly nebo dokonce změnily, rád bych Vám představil Osu zapojení v současných souvislostech a případně tedy poodhalil i dalším čtenářům tajemství názvu „Nebuď na nule“.

„NEBÝT NA NULE“ neznamená v podstatě nic jiného, než pohybovat se vědomě na Ose zapojení pracovníka do práce se sexualitou klienta a pracovat v tom úseku, ke kterému jsem skutečně kompetentní. Pozice „nula“, kterou si dále také popíšeme, je pro nás v práci se sexualitou neakceptovatelná, stejně tak, jako neprofesionální přeskakování na Ose navzdory kompetencím a profesím atp..

Při tvorbě Osy jsem před lety vycházel z holandského modelu, který nám byl představen na výcviku. I tam se jednalo o osu, která pracovala s rozvržením kompetencí, profesí, prostředí, nástrojů a intimity, se kterými se pracuje. 

S tehdejším českým prostředím (rok 2008), ale osa nebyla kompatibilní. Lišily se možnosti služeb, celkový přístup k sexualitě lidí s postižením a některé pozice a kompetence v podstatě vůbec neexistovaly. V posledních dvanácti letech však došlo k podstatným posunům a změnám a proto je dobré nástroj zrekapitulovat a aktualizovat, byť jeho podstata zůstává stejná.

K čemu slouží Osa zapojení pracovníka do práce se sexualitou klienta?

Každý pracovník poskytující služby lidem s postižením (případně jiným uživatelům) by měl dobře znát svou roli, hranice vztahu i míru svých možností a dovedností, v rámci kterých je schopen naplňovat účel sociální služby – poskytovat podporu nebo péči jejímu uživateli. Toto uvědomění je zvláště důležité v oblasti sexuality a vztahů, kde z nesprávného přístupu a nedodržení hranic vyplývá řada rizik jak pro uživatele, tak pro pracovníka.

Naše osa je v podstatě jednoduchou pomůckou, rozlišující možnosti zapojení pracovníka do práce se sexualitou klienta. Pracovník si na ose najde své místo a jasně si tak může stanovit hranice svého působení v této oblasti v souladu se svými kompetencemi a možnostmi, které mu jeho zaměstnavatel pro tuto práci stanovuje a zároveň také v souladu se svým osobním nastavením vůči tématu. 

Pro použití osy k určení možností týmu nebo celé organizace a zmapování situace pro případné vymezení služeb je nutný dobrý výklad jejích jednotlivých úseků a vytvoření bezpečné atmosféry pro pracovníky, aby byli schopni vyznačit na ose svou reálnou aktuální pozici. Důležité je to, kde se pracovník skutečně cítí být, ne kde by ho chtěli vidět vedoucí nebo kolegové.

Před osou – Na nule

Pozice „před osou – NA NULE“

Před osou se nacházejí ti pracovníci, kteří nevnímají práci se sexualitou jako součást služby a svojí práce. Mohou to být pracovníci, kteří nenahlížejí člověka s postižením jako pohlavní bytost se sexuálními potřebami a právem na jejich projevy a uspokojení (samozřejmě v rámci norem, zákona atp.) Tito pracovníci téma sexuality přehlížejí, projevy sexuality popřípadě i trestají, jejich postoj je buď lhostejný (dělají, že „nevidí“) a nebo negativní (nadávají a vytvářejí v uživateli dojem, že se děje něco „špatného“).

Velkým prohřeškem je kromě jiného právě nevnímání člověka s postižením jako „pohlavní“ bytosti. I dnes se lze ještě výjimečně setkat s pracovníky, kteří mluví o člověku s postižením ve středním rodě a označují ho/ji jako „to“ (Např. „ono to jen sedí a kouká nebo ono se to jen válí a nereaguje to“).

Paradoxně bývají velmi často v této skupině i rodiče lidí s postižením, kteří pro své dítě neotvírají perspektivu možného sexuálního a vztahového života a ve výsledku pohlavnost svého dítěte nepodporují.

Je jasné, že člověk, který je „to“ se jen velmi těžko dokáže orientovat ve své pohlavní roli a návazných sociálních rolích a normách, tím spíše, je-li to člověk s mentálním postižením. Přitom uvědomění si své pohlavnosti a společenské role je jedním s nejdůležitějších faktorů utváření osobnosti člověka, hodnot, hranic, sociálních vazeb atp..

Jednoznačně lze říci, že pracovník na bodě „nula“ do dnešní sociální služby nepatří a zřejmě by neměl pracovat s lidmi ani nikde jinde. Radím tedy vedoucím, aby si nové pracovníky v této oblasti při přijímacích pohovorech prověřili a případně je do služeb nepřijímali. Jeden pracovník „na nule“ může lehce rozvrátit přístup celého týmu a poničit i mnohaletou práci kolegů a kolegyní. Věřím, že pracovníků s takovým přístupem je dnes již v sociálních službách minimum a brzy se s nimi nebudeme setkávat vůbec.

S rodiči lidí s postižením na bodě „nula“ se ale budeme zřejmě setkávat ještě dlouho. Pamatujte, že potřebují informace a podporu, aby se v podpoře svého dítěte posunuli. 

Název NEBUĎ NA NULE naší organizace je tímto plně osvětlen, ale pro naši práci je samozřejmě důležité to, co se děje dál na ose.

Těsně za nulou, ale už na ose se mohou nacházet pracovníci, kteří plně respektují člověka i jeho potřeby a jejich přístup je správný. Z osobních důvodů se však od této tématiky distancují. Může se jednat např. o důvody spojené s náboženským vyznáním nebo také o těžkou vlastní zkušenost (např. znásilnění), kvůli které je pro kontakt s tématem sexuality bolestný. Tito lidé by neměli být zaměňováni s výše zmíněnými a jejich postoj a hranice by měla být respektována. Jejich působení v týmu by ale mělo být vysvětleno do té míry, aby byly jejich reakce srozumitelné jak kolegům, tak uživatelům služeb. Přestože s tématem cíleně nepracují, jejich respekt je na rozdíl od nerespektujících pracovníků na nule, staví už na začátek osy.

První čtvrtina Osy – Respektující přístup a základní podpora

První čtvrtina Osy zapojení představuje jakýsi standard, ve kterém by měli fungovat všichni pracovníci v sociálních službách, ale i v jiných oblastech práce s lidmi, především pak ve zdravotnictví nebo školství.

Pohybují se zde pracovníci, kteří respektují člověka s postižením jako pohlavní bytost se sexuálními potřebami a adekvátně reagují na projevy spojené s těmito potřebami. Důležitá je zde právě tzv. „adekvátní“ reakce, která pomáhá člověku s postižením orientovat se nejen ve svém chování a potřebách, ale také v sociálních případně i zákonných normách.

Tento přístup pracovníků je často vnímán jako automatický a zcela normální a mnoho pracovníků jedná v tomto duchu zcela spontánně, mají totiž k člověku s postižením a jeho potřebám již zmíněný přirozený respekt.

Tito pracovníci vnímají práci se sexualitou jako součást své práce. Mělo by být samozřejmostí, aby v sociálních službách pracovali lidé s přirozeným respektem nejen v oblasti sexuality a vztahů člověka s postižením. 

Mnohdy ale dochází k tomu, že pracovníci zaměňují respekt za toleranci. Místo partnerského respektujícího přístupu, jsou pracovníci pouze tolerantní a z postu jakési moci, nadřazenosti „dovolí/nedovolí“ naplňovat jeho potřeby. To je však zásadní chyba.

Je jasné, že pokud projevy jakýchkoli lidí nepřekračují sociální nebo zákonné normy, nemá nikdo právo, aby je restriktivním způsobem korigoval nebo se snažil jim zamezit úplně. Přestože jsme často zvyklí brát toleranci jako pozitivní, musíme si uvědomit, že být tolerantní neznamená být respektující a že je mezi těmito přístupy obrovský rozdíl. Pro pocitové rozlišení si můžeme položit jednoduchou otázku: „Chtěli bychom být tolerováni nebo respektováni?“ Bohužel žijeme ve společnosti, která se respektu stále teprve učí. Pokud se tedy ocitneme v konkrétní situaci, kdy musíme reagovat, položme si tuto otázku:

❓Jsem teď skutečně respektující nebo pouze tolerantní❓

Důležitým startem v práci se sexualitou je již zmíněné pohlavní reagování na člověka. Tím nemyslíme pouze oslovení ženským nebo mužským jménem a komunikaci v příslušném rodě, ale také podporu pohlavní role na základě vzhledu, chování nebo činností, které se na ni vážou. Přestože většina pracovníků dnes snad takto reaguje na klienty automaticky, je vhodné dělat to cíleně a začlenit tyto podpůrné reakce například do metodiky, aby se se obměnou pracovníků ve službě nevytratily.

Pracovníci pohybující se v první čtvrtině osy vytvářejí také atmosféru – kulturu nebo „ducha“ který je nezbytný k tomu, aby uživatel služeb cítil bezpečí a důvěru v této citlivé oblasti a mohl být beze strachu sám sebou, případně v této oblasti mít své zakázky. Vnímání a potvrzení člověka v jeho sexuální identitě pomáhá velkou měrou jeho sebevědomí a kvalitě života. 

Pokud bychom žili v prostředí, kde bychom neustále riskovali, že se nám nebo našim potřebám někdo bude vysmívat nebo za ně budeme trestání, asi bychom raději žádné neprojevovali. I tento důsledek se v praxi na lidech s postižením často projevuje. Sami pracovníci nebo rodiče pak na to konto tvrdí, že jejich klienti se v tomto ohledu nijak neprojevují a že žádné sexuální vztahové potřeby nemají.

V současnosti se v této první části osy pohybuje už většina pracovníků pracujících (někdy v podstatě nevědomky) se sexualitou. Bohužel je to také prostor pro velmi časté chyby. Mezi nejčastější chyby (nejen) pracovníků patří to, že lidem s postižením povolují takové projevy sexuality, které nejsou obecně akceptovatelné, a to jen kvůli tomu, že se jedná o lidi s postižením, čímž se opět dostáváme ke zmiňované toleranci.

Je velmi důležité, aby byly v tomto ohledu lidem s postižením nastaveny stejné hranice a normy, jaké jsou platné pro lidi bez postižení. Pokud se tak nestane, člověk s postižením nemá šanci rozeznat, jak se má nebo nemá chovat, co je vhodné a co už ne. Pokud ho na nevhodné chování neupozorníme, nebude mít ani důvod, aby se choval jinak.

Často se lze také setkat s „podivnými“ pravidly, která platí uvnitř nějakého zařízení nebo rodiny a vytvářejí tak jakési vnitřní normy, které ale ve vnějším světě neplatí – naopak mohou klientům uškodit, když pak podle nich jednají.

Je tedy důležité seznamovat lidi s postižením s růzností ostatních lidí. Fyzický kontakt může být pro někoho příjemný a vítaný, pro druhého nepřijatelný. Důraz je nutno klást i na situace, při kterých se například narušují intimní zóny. Když má například asistentka narozeniny, může jí její klient popřát a políbit, ale neznamená to, že ji bude líbat každý den. Cílem tohoto rozlišování je, aby klienti pochopili, že každý má své hranice jinde a musíme si zjistit, kde tyto hranice leží, abychom je nepřekračovali. 

Zásadní pro práci se sexualitou v této části osy je rozlišení formy a projevu sexuality. Formou zde rozumíme sexuální orientace – tedy homosexualitu a heterosexualitu, ale také úchylky a deviace. Formy, ať jsou jakékoli, musí být respektovány, nikoli diskriminovány. Mnoho pracovníků může mít problém s tím, aby respektovali např. homosexuální orientaci klienta. Ještě hůře jsou pak vnímány zmíněné deviace. Je však nutno si uvědomit, že se zde bavíme právě o rozlišení formy jako takové od vlastního projevu sexuality. Samozřejmě – formu nemůžeme poznat, dokud se neobjeví její projevy. Jedno bez druhého neexistuje. Na rozdíl od samotných forem, které respektujeme, ale projev potřebuje jasné hranice, jak již bylo popsáno výše. Respektovat lze obecně ty projevy sexuality, které neubližují dalším osobám (případně jiným subjektům nebo objektům), tedy nenarušují sociální nebo zákonné normy.

Důležité je uvědomit si opět rozdíl mezi respektem a tolerancí. Tolerovat něčí potřeby z pozice nadřízené osoby, dovolit někomu, aby masturboval atp. rozhodně nestačí.

Nutný je 💙 RESPEKT, který zajišťuje důstojnost a rovnost.

Opět je nutno si uvědomit, co respektujeme (forma) a co naopak nemůžeme nikdy tolerovat (neakceptovatelné projevy).

Pro sjednocení přístupu pracovníků platí doporučení pravidelných konzultací otázek sexuality na poradách nebo supervizích týmů nebo celých organizací. Je chybou domnívat se, že je tým názorově sjednocen, přestože jsme se tématem sexuality klientů nikdy otevřeně nezabýval.

Druhá čtvrtina Osy – Poskytování sexuální výchovy, osvěty a intervence

V této části osy se tedy nalézají pracovníci, nejčastěji označovaní jako „Sexuální důvěrníci“, kteří již dokážou řešit konkrétní zakázku uživatele služby.

Podtitul názvu organizace Nebuď na nule, z.s. je „unie sexuálních důvěrníků ČR“. Sdružujeme a podporujeme tedy tyto profesionály, aby mohli svou práci vykonávat co nejlépe a mohli sdílet dobrou praxi napříč celou naší zemí.

Na rozdíl od „standardu“, kterým míníme respektující přístup z první čtvrtiny osy a který můžeme po pracovnících vyžadovat, by zde pracovník neměl být do pozice ve druhé čtvrtině osy nijak nucen.

Pozor, tlak může přicházet z mnoha stran. Může ho vytvářet přímo klient nebo vzniklá situace, ve které se pracovník ocitne, ale mohou to být i jeho kolegové, vedení organizace nebo rodiče klienta, kdo poptává úroveň práce se sexualitou, která je už za hranicí možností pracovníka nebo dokonce i mimo jeho kompetence dané službou. 

Zde by mělo jít vždy o svobodnou volbu pracovníka, zda se chce problematice věnovat i na takovéto úrovni, kterou již vnímáme jako nadstandardní a snadno může přesahovat přirozené hranice mnoha lidí. Je jasné, že člověk natlačený do této pozice nejen že neodvede dobrou práci, ale může poškodit sebe i klienta, se kterým by pracoval.

Je nutné, aby byly na této úrovni klientovi předávány informace skutečně kompetentními pracovníky, kteří dokážou o obsahu otevřeně a s jistotou mluvit, jsou proškoleni, supervidováni a rozhodnuti v souladu s vlastními hranicemi.

Toto rozhodnutí a vymezení hranice by mělo vycházet z pracovníkova vnitřního nastavení a schopností nutných pro výkon takové práce. Prověření kompetentnosti pracovníka před pověřením k takové práci je samozřejmostí. Ideální je, pokud jsou v organizaci alespoň dva pracovníci – ideálně muž a žena, kteří se mohou věnovat zakázkám klientů podle jejich preferencí, s kým (s mužem nebo ženou) chtějí zakázku řešit.

Neplatí zde zatím pravidlo, že by žena měla pracovat pouze se ženou a muž s mužem. Klient by v této fázi práce měl mít ideálně na výběr. Muži může lépe poradit v konkrétní zakázce třeba právě žena a naopak. 

Je nutné, aby pracovník dokázal dobře nastavit a uhlídat hranice práce s klientem a správně a srozumitelně komunikovat svou roli.

Pokud se organizace rozhodne pracovat se sexualitou na této úrovni, je už nutné, aby byla taková práce pečlivě ošetřena. Pro tuto úroveň se rozhoduje na základě dvou faktorů:

Má klienty, od kterých vzcházejí zakázky pro tuto oblast?
Má pracovníky, kteří se chtějí oblasti na této úrovní věnovat?

Pro bezpečnou a transparentní práci je potřeba zajistit následující:

1️⃣ Pověření vybraných kompetentních pracovníků k výkonu práce se sexualitou na této úrovni. Používá se nejčastěji označení „sexuální důvěrník“. Důležité je, aby i klient věděl, na koho se obrátit v případě zakázky.

2️⃣ Pověření pracovníci musí mít tuto kompetenci konkrétně pojmenovanou a zapsanou. Ideálně tedy přímo v náplni práce nebo jiném přidaném dokumentu.

3️⃣ Kompetence pověřených pracovníků musí být jasná i zbytku týmu, aby mohli všichni co nejlépe spolupracovat. Ideální je proškolení všech pracovníků na základní úrovni práce se sexualitou.

4️⃣ Zajištění vhodných pomůcek pro práci se sexualitou a proškolení pověřených pracovníků pro jejich používání.

5️⃣ Na pracovišti musí vzniknout soubor funkčních pravidel týkajících se práce se sexualitou. Částečně mohou být tyto informace obsaženy i v etických kodexech nebo metodikách. Pro jejich seskupení do samostatné formy se nejčastěji používá označení Protokol sexuality. Nejedná se o žádný „tajný dokument“, tento materiál by měl být přístupný všem pracovníkům, klientům, rodičům, popřípadě dalším zainteresovaným osobám.

6️⃣ Organizace by měla svou práci se sexualitou srozumitelně a veřejně prezentovat, např. na webu, ve výročních zprávách nebo na osvětových akcích. Jasné a transparentní vymezení práce se sexualitou zabraňuje vzniku bludů a fám, které ohledně tohoto tématu často vznikají.

Tím se dostáváme k polovině Osy zapojení pracovníka. 

Můžeme tedy v sociálních službách, případně školství, nastavit přirozenou podporu, reagovat na zakázky a řešit je pomocí metod a speciálních pomůcek. Pracovníci však vždy zůstávají oblečení. Nic nedemonstrují na svém vlastním nahém těle, ani na nahém těle klienta.

‼️ Pokud klientova zakázka sahá dál, potřebuje nácvik přímo s fyzickým kontaktem, vyšetření genitálií atp., není a nebude již v kompetenci pracovníků v soc. službách ani školství, takové zakázky přijímat a řešit. Můžeme však klienta nasměrovat do druhé poloviny osy, případně ho při dalším řešení jeho zakázky doprovázet. Sami už za polovinu osy nevstupujeme a zakázky klienta nerealizujeme, ať už jsou jakkoli akutní. Lezli bychom tak do „zelí“ dalším profesím, k jejichž výkonu nejsme kompetentní. ‼️

Třetí čtvrtina Osy – Zdravotnictví a další odborníci

Třetí čtvrtina osy – zde se k práci se sexualitou dostávají lékaři specialisté a zdravotnictví. Sexuologové, gynekologové atp. mohou ve své profesi pracovat s nahým tělem klienta, provádět vyšetření atp.. 

Pracovník ze soc. služeb může klientovi pomoci objednat se k lékaři, doprovodit ho tam a případně pomoci komunikovat zakázku, ale sám se na řešení nepodílí.

‼️ Pozor, nezaměňujme např. kontakt s genitáliemi při hygienických úkonech osobní asistence v sociálních službách s prací lékaře. Jedná se o zcela odlišný kontakt! Na tom, za jakým účelem se genitálií dotýkáme velmi záleží.‼️

Zkušenosti se zdravotnictvím v souvislosti s touto problematikou jsou v ČR různé, často bohužel poměrně negativní. Mnoho lékařů se zakázkami lidí s postižením nechce zabývat, neumí s nimi komunikovat, případně hned předepisují nějakou tlumící medikaci. I zde je tedy značný prostor pro zlepšení.

Doporučuji pracovníkům, aby pomáhali klientům jejich zakázku u specialistů – lékařů komunikovat a vyžadovali, aby se lékař zakázkou skutečně zabýval.

Mějte seznam lékařů ve vašem regionu, kteří jsou vstřícní a profesionální a na které se můžete obracet.

Zároveň však nepožadujte po lékařích, aby plnili roli poskytovatelů sexuální výchovy nebo osvěty, které můžete poskytnou v rámci sociální služby nebo školy vy sami.

Čtvrtá čtvrtina Osy – Sexuální asistence

Tam, kde zakázku klineta nepomůže vyřešit ani lékař – který sice může být přítomen nahotě klienta, ovšem nemůže používat své vlastní tělo, mohla by být řešením sexuální asistence. Sexuální asistent/asistentka může pro řešení zakázky používat své vlastní tělo. Kromě edukace může také uspokojovat sexuální potřeby klienta. Obsahově se tak jedná o sexuální služby prováděné za úplatu a vzniká mnoho problémů, které dodnes nebyly vyřešeny.

Sexuální asistence v době psaní knihy 📖 Sexualita osob s postižením a znevýhodněním v ČR neexistovala a informace o ní byly jen sporé a nepřesné. Dnes u nás funguje zhruba pět let a byť je její rozvoj velmi dynamický, bohužel v současných legislativních podmínkách zůstává sice úspěšnou, ale také velmi kontroverzní platformou.

Provozování sexuální asistence je komerční aktivita, kterou nelze co do kvality kontrolovat. Z pozice třetí osoby – např. pracovníka v sociálních službách – je problematické i její sjednávání kvůli nejasnostem s možným obviněním z trestného činu kuplířství. Z tohoto pohledu se jedná o riziko především pro osoby s mentálním postižením, kombinovaným postižením a poruchami autistického spektra, kteří podporu při sjednávání nejvíce potřebují.

Sexuální asistence je v současné době již velmi rozšířená jak mezi klienty s postižením, tak se úspěšně dostala do povědomí široké veřenosti. Masivní mediální pozornost, kterou vznik a provozování této platformy strhlo, tak sice posílila obecné povědomí o sexualitě lidí s postižením, ale zároveň vedla k tomu, že Sexuální asistence začala být mnohými lidmi vnímána jako hlavní – ne-li jediné řešení sexuality lidí s postižením.

☝️ Častou chybou, se kterou se setkáváme v praxi, je, že sexuální asistence začala přebírat roli předchozí podpory. Někteří lidé na ose skočí z nuly rovnou k sexuální asistenci, aniž by se zabývali přirozenou podporou a jinými, mnohem legitimnějšími možnostmi řešení zakázky klienta. Takové řešení může klienta velmi vážně poškodit. ☝️

‼️ Pro mnoho lidí s postižením je Sexuální asistence přínosem a umožňuje jim posun a prožitky v sexuálním životě, ovšem zvláště pro lidi s mentálním postižením nebo autismem je to platforma velmi riziková a špatně uchopitelná. Bez legislativních změn ale nebude možné současná rizika výrazně eliminovat. ‼️

Tím jsme se dostali na samotný konec Osy zapojení pracovníka do práce se sexualitou klienta. Snad jste na ní nalezli svou pozici a doufejme, že si pro ni dokážete zajistit udělení kompetencí od svého zaměstnavatele. Mělo by být jasné, kde se pohybovat lze a kde nikoli, s čím klientovi lze pomoci a s čím ne.

Všichni máme limity, za které bychom neměli vstupovat. Dobrou práci uděláme na ose jen tam, kde jsme si jistí svými kompetencemi a hranicemi. Hlavně tedy „nebýt na nule“!