Rubrika: #nebuďnanule

Petr Eisner a Hana Šimáčková připravili k 1. celostátnímu setkání sexuálních důvěrníků České republiky, které se konalo 30.3. 2023 v Pardubicích, brožuru s vymezením pojmu sexuální důvěrník. Tato brožura vychází z dlouholeté praxe zavádění této pracovní pozice v sociálních službách a ve školství.

Klára prožila čtyřiadvacet let v jedné domácnosti se sestrou s mentálním postižením, díky čemuž měla možnost poznat mnohé další rodiny se členem s postižením a sdílet s nimi zkušenosti, které taková rodinná situace přináší. To ji nakonec přivedlo i ke studiu speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, nejprve v kombinaci s českým jazykem, později jako samostatného oboru.

Při studiu Klára pracovala jako asistentka v chráněném bydlení a v osobní asistenci. Zároveň byla po celou dobu v kontaktu s Komunitní centrum MOTÝLEK, jehož klientkou dříve byla její sestra a kde v současné době Klára pracuje jako sociální pracovnice v centru denních služeb určeném pro děti a mladé dospělé se zdravotním postižením.
Klára se zaměřuje především na témata rodina se členem s mentálním postižením, „speciální“ sourozenectví, osamostatňování člověka s mentálním postižením a plánování budoucnosti.

Říká, že ji v mnohém posunul kurz Petra Eisnera „Sexualita a vztahy lidí s postižením I“, kde pochopila, že sexualita je nedílně spjata s celoživotním fungováním člověka, a poznala, co se může stát, pokud zůstane tabuizována. 
V současné době je Klára jednou z účastnic nultého ročníku Sebezkušenostního výcviku: Sexuální poradce pro specifické cílové skupiny lidí s postižením a těší se na práci celorepublikové koordinátorky Skupin sexuálních důvěrníků.

Petr Eisner v tomto článku představuje aktualizovanou Osu zapojení pracovníka do práce se sexualitou klienta (člověka s postižením).

Úvod

NEBUĎ NA NULE, z. s. nese název, jehož volba a také obsah mohou být dobře známé účastníkům mých kurzů a nebo čtenářům knihy  Sexualita osob s postižením a znevýhodněním, kde byla právě Osa zapojení poprvé publikačně prezentována.

Jelikož ale od vydání této knihy uběhlo mnoho let a mnohé oblasti se zpřesnily, aktualizovaly nebo dokonce změnily, rád bych Vám představil Osu zapojení v současných souvislostech a případně tedy poodhalil i dalším čtenářům tajemství názvu „Nebuď na nule“.

„NEBÝT NA NULE“ neznamená v podstatě nic jiného, než pohybovat se vědomě na Ose zapojení pracovníka do práce se sexualitou klienta a pracovat v tom úseku, ke kterému jsem skutečně kompetentní. Pozice „nula“, kterou si dále také popíšeme, je pro nás v práci se sexualitou neakceptovatelná, stejně tak, jako neprofesionální přeskakování na Ose navzdory kompetencím a profesím atp..

Při tvorbě Osy jsem před lety vycházel z holandského modelu, který nám byl představen na výcviku. I tam se jednalo o osu, která pracovala s rozvržením kompetencí, profesí, prostředí, nástrojů a intimity, se kterými se pracuje. 

S tehdejším českým prostředím (rok 2008), ale osa nebyla kompatibilní. Lišily se možnosti služeb, celkový přístup k sexualitě lidí s postižením a některé pozice a kompetence v podstatě vůbec neexistovaly. V posledních dvanácti letech však došlo k podstatným posunům a změnám a proto je dobré nástroj zrekapitulovat a aktualizovat, byť jeho podstata zůstává stejná.

K čemu slouží Osa zapojení pracovníka do práce se sexualitou klienta?

Každý pracovník poskytující služby lidem s postižením (případně jiným uživatelům) by měl dobře znát svou roli, hranice vztahu i míru svých možností a dovedností, v rámci kterých je schopen naplňovat účel sociální služby – poskytovat podporu nebo péči jejímu uživateli. Toto uvědomění je zvláště důležité v oblasti sexuality a vztahů, kde z nesprávného přístupu a nedodržení hranic vyplývá řada rizik jak pro uživatele, tak pro pracovníka.

Naše osa je v podstatě jednoduchou pomůckou, rozlišující možnosti zapojení pracovníka do práce se sexualitou klienta. Pracovník si na ose najde své místo a jasně si tak může stanovit hranice svého působení v této oblasti v souladu se svými kompetencemi a možnostmi, které mu jeho zaměstnavatel pro tuto práci stanovuje a zároveň také v souladu se svým osobním nastavením vůči tématu. 

Pro použití osy k určení možností týmu nebo celé organizace a zmapování situace pro případné vymezení služeb je nutný dobrý výklad jejích jednotlivých úseků a vytvoření bezpečné atmosféry pro pracovníky, aby byli schopni vyznačit na ose svou reálnou aktuální pozici. Důležité je to, kde se pracovník skutečně cítí být, ne kde by ho chtěli vidět vedoucí nebo kolegové.

Před osou – Na nule

Před osou se nacházejí ti pracovníci, kteří nevnímají práci se sexualitou jako součást služby a svojí práce. Mohou to být pracovníci, kteří nenahlížejí člověka s postižením jako pohlavní bytost se sexuálními potřebami a právem na jejich projevy a uspokojení (samozřejmě v rámci norem, zákona atp.) Tito pracovníci téma sexuality přehlížejí, projevy sexuality popřípadě i trestají, jejich postoj je buď lhostejný (dělají, že „nevidí“) a nebo negativní (nadávají a vytvářejí v uživateli dojem, že se děje něco „špatného“).

Velkým prohřeškem je kromě jiného právě nevnímání člověka s postižením jako „pohlavní“ bytosti. I dnes se lze ještě výjimečně setkat s pracovníky, kteří mluví o člověku s postižením ve středním rodě a označují ho/ji jako „to“ (Např. „ono to jen sedí a kouká nebo ono se to jen válí a nereaguje to“).

Paradoxně bývají velmi často v této skupině i rodiče lidí s postižením, kteří pro své dítě neotvírají perspektivu možného sexuálního a vztahového života a ve výsledku pohlavnost svého dítěte nepodporují.

Je jasné, že člověk, který je „to“ se jen velmi těžko dokáže orientovat ve své pohlavní roli a návazných sociálních rolích a normách, tím spíše, je-li to člověk s mentálním postižením. Přitom uvědomění si své pohlavnosti a společenské role je jedním s nejdůležitějších faktorů utváření osobnosti člověka, hodnot, hranic, sociálních vazeb atp..

Jednoznačně lze říci, že pracovník na bodě „nula“ do dnešní sociální služby nepatří a zřejmě by neměl pracovat s lidmi ani nikde jinde. Radím tedy vedoucím, aby si nové pracovníky v této oblasti při přijímacích pohovorech prověřili a případně je do služeb nepřijímali. Jeden pracovník „na nule“ může lehce rozvrátit přístup celého týmu a poničit i mnohaletou práci kolegů a kolegyní. Věřím, že pracovníků s takovým přístupem je dnes již v sociálních službách minimum a brzy se s nimi nebudeme setkávat vůbec.

S rodiči lidí s postižením na bodě „nula“ se ale budeme zřejmě setkávat ještě dlouho. Pamatujte, že potřebují informace a podporu, aby se v podpoře svého dítěte posunuli. 

Název NEBUĎ NA NULE naší organizace je tímto plně osvětlen, ale pro naši práci je samozřejmě důležité to, co se děje dál na ose.

Těsně za nulou, ale už na ose se mohou nacházet pracovníci, kteří plně respektují člověka i jeho potřeby a jejich přístup je správný. Z osobních důvodů se však od této tématiky distancují. Může se jednat např. o důvody spojené s náboženským vyznáním nebo také o těžkou vlastní zkušenost (např. znásilnění), kvůli které je pro kontakt s tématem sexuality bolestný. Tito lidé by neměli být zaměňováni s výše zmíněnými a jejich postoj a hranice by měla být respektována. Jejich působení v týmu by ale mělo být vysvětleno do té míry, aby byly jejich reakce srozumitelné jak kolegům, tak uživatelům služeb. Přestože s tématem cíleně nepracují, jejich respekt je na rozdíl od nerespektujících pracovníků na nule, staví už na začátek osy.

První čtvrtina Osy – Respektující přístup a základní podpora

První čtvrtina Osy zapojení představuje jakýsi standard, ve kterém by měli fungovat všichni pracovníci v sociálních službách, ale i v jiných oblastech práce s lidmi, především pak ve zdravotnictví nebo školství.

Pohybují se zde pracovníci, kteří respektují člověka s postižením jako pohlavní bytost se sexuálními potřebami a adekvátně reagují na projevy spojené s těmito potřebami. Důležitá je zde právě tzv. „adekvátní“ reakce, která pomáhá člověku s postižením orientovat se nejen ve svém chování a potřebách, ale také v sociálních případně i zákonných normách.

Tento přístup pracovníků je často vnímán jako automatický a zcela normální a mnoho pracovníků jedná v tomto duchu zcela spontánně, mají totiž k člověku s postižením a jeho potřebám již zmíněný přirozený respekt.

Tito pracovníci vnímají práci se sexualitou jako součást své práce. Mělo by být samozřejmostí, aby v sociálních službách pracovali lidé s přirozeným respektem nejen v oblasti sexuality a vztahů člověka s postižením. 

Mnohdy ale dochází k tomu, že pracovníci zaměňují respekt za toleranci. Místo partnerského respektujícího přístupu, jsou pracovníci pouze tolerantní a z postu jakési moci, nadřazenosti „dovolí/nedovolí“ naplňovat jeho potřeby. To je však zásadní chyba.

Je jasné, že pokud projevy jakýchkoli lidí nepřekračují sociální nebo zákonné normy, nemá nikdo právo, aby je restriktivním způsobem korigoval nebo se snažil jim zamezit úplně. Přestože jsme často zvyklí brát toleranci jako pozitivní, musíme si uvědomit, že být tolerantní neznamená být respektující a že je mezi těmito přístupy obrovský rozdíl. Pro pocitové rozlišení si můžeme položit jednoduchou otázku: „Chtěli bychom být tolerováni nebo respektováni?“ Bohužel žijeme ve společnosti, která se respektu stále teprve učí. Pokud se tedy ocitneme v konkrétní situaci, kdy musíme reagovat, položme si tuto otázku:

Jsem teď skutečně respektující nebo pouze tolerantní

Důležitým startem v práci se sexualitou je již zmíněné pohlavní reagování na člověka. Tím nemyslíme pouze oslovení ženským nebo mužským jménem a komunikaci v příslušném rodě, ale také podporu pohlavní role na základě vzhledu, chování nebo činností, které se na ni vážou. Přestože většina pracovníků dnes snad takto reaguje na klienty automaticky, je vhodné dělat to cíleně a začlenit tyto podpůrné reakce například do metodiky, aby se se obměnou pracovníků ve službě nevytratily.

Pracovníci pohybující se v první čtvrtině osy vytvářejí také atmosféru – kulturu nebo „ducha“ který je nezbytný k tomu, aby uživatel služeb cítil bezpečí a důvěru v této citlivé oblasti a mohl být beze strachu sám sebou, případně v této oblasti mít své zakázky. Vnímání a potvrzení člověka v jeho sexuální identitě pomáhá velkou měrou jeho sebevědomí a kvalitě života. 

Pokud bychom žili v prostředí, kde bychom neustále riskovali, že se nám nebo našim potřebám někdo bude vysmívat nebo za ně budeme trestání, asi bychom raději žádné neprojevovali. I tento důsledek se v praxi na lidech s postižením často projevuje. Sami pracovníci nebo rodiče pak na to konto tvrdí, že jejich klienti se v tomto ohledu nijak neprojevují a že žádné sexuální vztahové potřeby nemají.

V současnosti se v této první části osy pohybuje už většina pracovníků pracujících (někdy v podstatě nevědomky) se sexualitou. Bohužel je to také prostor pro velmi časté chyby. Mezi nejčastější chyby (nejen) pracovníků patří to, že lidem s postižením povolují takové projevy sexuality, které nejsou obecně akceptovatelné, a to jen kvůli tomu, že se jedná o lidi s postižením, čímž se opět dostáváme ke zmiňované toleranci.

Je velmi důležité, aby byly v tomto ohledu lidem s postižením nastaveny stejné hranice a normy, jaké jsou platné pro lidi bez postižení. Pokud se tak nestane, člověk s postižením nemá šanci rozeznat, jak se má nebo nemá chovat, co je vhodné a co už ne. Pokud ho na nevhodné chování neupozorníme, nebude mít ani důvod, aby se choval jinak.

Často se lze také setkat s „podivnými“ pravidly, která platí uvnitř nějakého zařízení nebo rodiny a vytvářejí tak jakési vnitřní normy, které ale ve vnějším světě neplatí – naopak mohou klientům uškodit, když pak podle nich jednají.

Je tedy důležité seznamovat lidi s postižením s růzností ostatních lidí. Fyzický kontakt může být pro někoho příjemný a vítaný, pro druhého nepřijatelný. Důraz je nutno klást i na situace, při kterých se například narušují intimní zóny. Když má například asistentka narozeniny, může jí její klient popřát a políbit, ale neznamená to, že ji bude líbat každý den. Cílem tohoto rozlišování je, aby klienti pochopili, že každý má své hranice jinde a musíme si zjistit, kde tyto hranice leží, abychom je nepřekračovali. 

Zásadní pro práci se sexualitou v této části osy je rozlišení formy a projevu sexuality. Formou zde rozumíme sexuální orientace – tedy homosexualitu a heterosexualitu, ale také úchylky a deviace. Formy, ať jsou jakékoli, musí být respektovány, nikoli diskriminovány. Mnoho pracovníků může mít problém s tím, aby respektovali např. homosexuální orientaci klienta. Ještě hůře jsou pak vnímány zmíněné deviace. Je však nutno si uvědomit, že se zde bavíme právě o rozlišení formy jako takové od vlastního projevu sexuality. Samozřejmě – formu nemůžeme poznat, dokud se neobjeví její projevy. Jedno bez druhého neexistuje. Na rozdíl od samotných forem, které respektujeme, ale projev potřebuje jasné hranice, jak již bylo popsáno výše. Respektovat lze obecně ty projevy sexuality, které neubližují dalším osobám (případně jiným subjektům nebo objektům), tedy nenarušují sociální nebo zákonné normy.

Důležité je uvědomit si opět rozdíl mezi respektem a tolerancí. Tolerovat něčí potřeby z pozice nadřízené osoby, dovolit někomu, aby masturboval atp. rozhodně nestačí.

Nutný je  RESPEKT, který zajišťuje důstojnost a rovnost.

Opět je nutno si uvědomit, co respektujeme (forma) a co naopak nemůžeme nikdy tolerovat (neakceptovatelné projevy).

Pro sjednocení přístupu pracovníků platí doporučení pravidelných konzultací otázek sexuality na poradách nebo supervizích týmů nebo celých organizací. Je chybou domnívat se, že je tým názorově sjednocen, přestože jsme se tématem sexuality klientů nikdy otevřeně nezabýval.

Druhá čtvrtina Osy – Poskytování sexuální výchovy, osvěty a intervence

V této části osy se tedy nalézají pracovníci, nejčastěji označovaní jako „Sexuální důvěrníci“, kteří již dokážou řešit konkrétní zakázku uživatele služby.

Podtitul názvu organizace Nebuď na nule, z.s. je „unie sexuálních důvěrníků ČR“. Sdružujeme a podporujeme tedy tyto profesionály, aby mohli svou práci vykonávat co nejlépe a mohli sdílet dobrou praxi napříč celou naší zemí.

Na rozdíl od „standardu“, kterým míníme respektující přístup z první čtvrtiny osy a který můžeme po pracovnících vyžadovat, by zde pracovník neměl být do pozice ve druhé čtvrtině osy nijak nucen.

Pozor, tlak může přicházet z mnoha stran. Může ho vytvářet přímo klient nebo vzniklá situace, ve které se pracovník ocitne, ale mohou to být i jeho kolegové, vedení organizace nebo rodiče klienta, kdo poptává úroveň práce se sexualitou, která je už za hranicí možností pracovníka nebo dokonce i mimo jeho kompetence dané službou. 

Zde by mělo jít vždy o svobodnou volbu pracovníka, zda se chce problematice věnovat i na takovéto úrovni, kterou již vnímáme jako nadstandardní a snadno může přesahovat přirozené hranice mnoha lidí. Je jasné, že člověk natlačený do této pozice nejen že neodvede dobrou práci, ale může poškodit sebe i klienta, se kterým by pracoval.

Je nutné, aby byly na této úrovni klientovi předávány informace skutečně kompetentními pracovníky, kteří dokážou o obsahu otevřeně a s jistotou mluvit, jsou proškoleni, supervidováni a rozhodnuti v souladu s vlastními hranicemi.

Toto rozhodnutí a vymezení hranice by mělo vycházet z pracovníkova vnitřního nastavení a schopností nutných pro výkon takové práce. Prověření kompetentnosti pracovníka před pověřením k takové práci je samozřejmostí. Ideální je, pokud jsou v organizaci alespoň dva pracovníci – ideálně muž a žena, kteří se mohou věnovat zakázkám klientů podle jejich preferencí, s kým (s mužem nebo ženou) chtějí zakázku řešit.

Neplatí zde zatím pravidlo, že by žena měla pracovat pouze se ženou a muž s mužem. Klient by v této fázi práce měl mít ideálně na výběr. Muži může lépe poradit v konkrétní zakázce třeba právě žena a naopak. 

Je nutné, aby pracovník dokázal dobře nastavit a uhlídat hranice práce s klientem a správně a srozumitelně komunikovat svou roli.

Pokud se organizace rozhodne pracovat se sexualitou na této úrovni, je už nutné, aby byla taková práce pečlivě ošetřena. Pro tuto úroveň se rozhoduje na základě dvou faktorů:

Má klienty, od kterých vzcházejí zakázky pro tuto oblast?
Má pracovníky, kteří se chtějí oblasti na této úrovní věnovat?

Pro bezpečnou a transparentní práci je potřeba zajistit následující:

 Pověření vybraných kompetentních pracovníků k výkonu práce se sexualitou na této úrovni. Používá se nejčastěji označení „sexuální důvěrník“. Důležité je, aby i klient věděl, na koho se obrátit v případě zakázky.

 Pověření pracovníci musí mít tuto kompetenci konkrétně pojmenovanou a zapsanou. Ideálně tedy přímo v náplni práce nebo jiném přidaném dokumentu.

 Kompetence pověřených pracovníků musí být jasná i zbytku týmu, aby mohli všichni co nejlépe spolupracovat. Ideální je proškolení všech pracovníků na základní úrovni práce se sexualitou.

 Zajištění vhodných pomůcek pro práci se sexualitou a proškolení pověřených pracovníků pro jejich používání.

 Na pracovišti musí vzniknout soubor funkčních pravidel týkajících se práce se sexualitou. Částečně mohou být tyto informace obsaženy i v etických kodexech nebo metodikách. Pro jejich seskupení do samostatné formy se nejčastěji používá označení Protokol sexuality. Nejedná se o žádný „tajný dokument“, tento materiál by měl být přístupný všem pracovníkům, klientům, rodičům, popřípadě dalším zainteresovaným osobám.

 Organizace by měla svou práci se sexualitou srozumitelně a veřejně prezentovat, např. na webu, ve výročních zprávách nebo na osvětových akcích. Jasné a transparentní vymezení práce se sexualitou zabraňuje vzniku bludů a fám, které ohledně tohoto tématu často vznikají.

Tím se dostáváme k polovině Osy zapojení pracovníka. 

Můžeme tedy v sociálních službách, případně školství, nastavit přirozenou podporu, reagovat na zakázky a řešit je pomocí metod a speciálních pomůcek. Pracovníci však vždy zůstávají oblečení. Nic nedemonstrují na svém vlastním nahém těle, ani na nahém těle klienta.

 Pokud klientova zakázka sahá dál, potřebuje nácvik přímo s fyzickým kontaktem, vyšetření genitálií atp., není a nebude již v kompetenci pracovníků v soc. službách ani školství, takové zakázky přijímat a řešit. Můžeme však klienta nasměrovat do druhé poloviny osy, případně ho při dalším řešení jeho zakázky doprovázet. Sami už za polovinu osy nevstupujeme a zakázky klienta nerealizujeme, ať už jsou jakkoli akutní. Lezli bychom tak do „zelí“ dalším profesím, k jejichž výkonu nejsme kompetentní. 

Třetí čtvrtina Osy – Zdravotnictví a další odborníci

Třetí čtvrtina osy – zde se k práci se sexualitou dostávají lékaři specialisté a zdravotnictví. Sexuologové, gynekologové atp. mohou ve své profesi pracovat s nahým tělem klienta, provádět vyšetření atp.. 

Pracovník ze soc. služeb může klientovi pomoci objednat se k lékaři, doprovodit ho tam a případně pomoci komunikovat zakázku, ale sám se na řešení nepodílí.

 Pozor, nezaměňujme např. kontakt s genitáliemi při hygienických úkonech osobní asistence v sociálních službách s prací lékaře. Jedná se o zcela odlišný kontakt! Na tom, za jakým účelem se genitálií dotýkáme velmi záleží.

Zkušenosti se zdravotnictvím v souvislosti s touto problematikou jsou v ČR různé, často bohužel poměrně negativní. Mnoho lékařů se zakázkami lidí s postižením nechce zabývat, neumí s nimi komunikovat, případně hned předepisují nějakou tlumící medikaci. I zde je tedy značný prostor pro zlepšení.

Doporučuji pracovníkům, aby pomáhali klientům jejich zakázku u specialistů – lékařů komunikovat a vyžadovali, aby se lékař zakázkou skutečně zabýval.

Mějte seznam lékařů ve vašem regionu, kteří jsou vstřícní a profesionální a na které se můžete obracet.

Zároveň však nepožadujte po lékařích, aby plnili roli poskytovatelů sexuální výchovy nebo osvěty, které můžete poskytnou v rámci sociální služby nebo školy vy sami.

Čtvrtá čtvrtina Osy – Sexuální asistence

Tam, kde zakázku klineta nepomůže vyřešit ani lékař – který sice může být přítomen nahotě klienta, ovšem nemůže používat své vlastní tělo, mohla by být řešením sexuální asistence. Sexuální asistent/asistentka může pro řešení zakázky používat své vlastní tělo. Kromě edukace může také uspokojovat sexuální potřeby klienta. Obsahově se tak jedná o sexuální služby prováděné za úplatu a vzniká mnoho problémů, které dodnes nebyly vyřešeny.

Sexuální asistence v době psaní knihy  Sexualita osob s postižením a znevýhodněním v ČR neexistovala a informace o ní byly jen sporé a nepřesné. Dnes u nás funguje zhruba pět let a byť je její rozvoj velmi dynamický, bohužel v současných legislativních podmínkách zůstává sice úspěšnou, ale také velmi kontroverzní platformou.

Provozování sexuální asistence je komerční aktivita, kterou nelze co do kvality kontrolovat. Z pozice třetí osoby – např. pracovníka v sociálních službách – je problematické i její sjednávání kvůli nejasnostem s možným obviněním z trestného činu kuplířství. Z tohoto pohledu se jedná o riziko především pro osoby s mentálním postižením, kombinovaným postižením a poruchami autistického spektra, kteří podporu při sjednávání nejvíce potřebují.

Sexuální asistence je v současné době již velmi rozšířená jak mezi klienty s postižením, tak se úspěšně dostala do povědomí široké veřenosti. Masivní mediální pozornost, kterou vznik a provozování této platformy strhlo, tak sice posílila obecné povědomí o sexualitě lidí s postižením, ale zároveň vedla k tomu, že Sexuální asistence začala být mnohými lidmi vnímána jako hlavní – ne-li jediné řešení sexuality lidí s postižením.

 Častou chybou, se kterou se setkáváme v praxi, je, že sexuální asistence začala přebírat roli předchozí podpory. Někteří lidé na ose skočí z nuly rovnou k sexuální asistenci, aniž by se zabývali přirozenou podporou a jinými, mnohem legitimnějšími možnostmi řešení zakázky klienta. Takové řešení může klienta velmi vážně poškodit. 

 Pro mnoho lidí s postižením je Sexuální asistence přínosem a umožňuje jim posun a prožitky v sexuálním životě, ovšem zvláště pro lidi s mentálním postižením nebo autismem je to platforma velmi riziková a špatně uchopitelná. Bez legislativních změn ale nebude možné současná rizika výrazně eliminovat. 

Tím jsme se dostali na samotný konec Osy zapojení pracovníka do práce se sexualitou klienta. Snad jste na ní nalezli svou pozici a doufejme, že si pro ni dokážete zajistit udělení kompetencí od svého zaměstnavatele. Mělo by být jasné, kde se pohybovat lze a kde nikoli, s čím klientovi lze pomoci a s čím ne.

Všichni máme limity, za které bychom neměli vstupovat. Dobrou práci uděláme na ose jen tam, kde jsme si jistí svými kompetencemi a hranicemi. Hlavně tedy „nebýt na nule“!