Ve dnech 23.–24. 5. 2026 jsem měla tu čest být hostem výjimečné konference v Polsku, kde jsem prezentovala přístup a zkušenosti z České republiky v oblasti podpory sexuality lidí se zdravotním postižením.
Byly to dva dny plné inspirace, odvahy, otevřenosti a lidskosti. Na konferenci vystoupila řada odborníků – lékaři, sexuologové, právníci – ale tím největším a nejsilnějším hlasem byli samotní lidé s hendikepem. Od první chvíle mě překvapovali svou energií, autenticitou, optimismem i tím, s jakou přirozeností dokázali mluvit o tématech, která jsou pro mnoho lidí stále tabu.
Silně se mě dotkly příběhy maminek na invalidních vozících, které s neuvěřitelnou vervou a láskou vychovávají své děti. A ne jedno dítě – ale třeba rovnou tři. V jejich očích nebyla lítost ani rezignace. Byla tam síla, humor, únava, odvaha… prostě skutečný život. A možná právě proto byly jejich příběhy tak důležité.
Velmi cenné pro mě byly také autentické diskuze, během nichž lidé s postižením – převážně s pohybovým hendikepem – otevírali své vlastní životní zkušenosti, vztahy, intimitu, bolest i touhu po blízkosti. Nebyla to jednoduchá sdělení. Naopak. Pro mnohé z nich bylo nesmírně těžké veřejně promluvit o věcech, které si celý život nesli sami v sobě. V některých chvílích bylo až hmatatelné, kolik odvahy je stojí otevřít své nitro před cizími lidmi. Překonávali sami sebe – a právě v tom byla obrovská síla celé konference. Bez přetvářky. Ale s obrovskou důstojností.
Hluboký dojem ve mně zanechal také film režiséra Kobase Laksy Sztuka Nie–Kochania, který citlivě zachycuje prožívání emocí, vztahů a hledání vlastní identity u lidí s postižením. Byl to jeden z těch momentů, kdy člověk na chvíli zapomene dýchat a jen v tichu vstřebává sílu lidských příběhů.
Mým úkolem bylo představit naši organizaci Nebuď na Nule a otevřít témata sexuálního důvěrnictví a sexuální asistence v České republice. V Polsku jsou to témata, o kterých se začíná stále více diskutovat, a já věřím, že se nám podařilo vytvořit bezpečný prostor pro sdílení, otázky i nové pohledy.
A právě tady jsem si znovu uvědomila jednu důležitou věc – když se spojí lidé, kteří mají odvahu mluvit otevřeně, naslouchat si bez předsudků a neztratit přitom lidskost ani humor, vzniká něco opravdu silného. Protože některé věci samy o sobě nestačí. Ale když se správně propojí zkušenost, odvaha, respekt, emoce a obyčejná lidská blízkost, dokážou měnit pohledy, bourat bariéry a posouvat společnost dál. A právě to jsem v Polsku cítila velmi intenzivně.
Mám velkou radost a zároveň pokoru z toho, že se nám otevřely dveře k mezinárodní spolupráci a sdílení zkušeností. Věřím, že takové propojení může obohatit obě země – nejen odborně.
Velké poděkování patří Łukaszovi Siemieżovi a Robertu Parciovi za pozvání, důvěru a otevření nových pohledů. A také Fundacji Złotowianka za organizaci této nesmírně obohacující konference. Zároveň poděkování patří také Haně Šimáčkové za spolupráci při natáčení odborného videa o pohledu na toto téma v Česku.
Protože přesně takové chvíle dávají smysl. A připomínají nám, že důstojnost, vztahy, blízkost i možnost být slyšen nejsou „nadstandard“. Jsou to základní lidské potřeby nás všech.
