Vybrat si oblečení. Upravit si vousy podle sebe. Zvolit si účes a barvu vlasů. Zamknout se na toaletě. Být alespoň chvíli sám/sama. Podívat se na sebe do zrcadla. Mít kamarády. Vyrazit si s přáteli posedět do kavárny. Hledat si partnera. Jít na rande do parku a do kina. Rozejít se. Bydlet s tím, koho jsem si vybral/a. Bydlet na místě, které jsem si zvolil/a. Udržovat kontakt s lidmi, na kterých mi záleží. Moct si s někým psát nebo telefonovat. Založit rodinu. Jezdit za příbuznými. Navštěvovat hroby blízkých… Tohle všechno je pro většinu z nás naprostá samozřejmost a téměř každodenní realita.
Když se řekne „sexualita“, mnoha lidem se myšlenky stočí k uspokojování tělesných sexuálních potřeb. Setkáváme se s tím, že rodiče lidí s postižením se děsí nástupu puberty u svých dětí a toho, co jim toto období přinese. Jenomže sexualita je mnohonásobně širší oblast a všechny záležitosti popsané v prvním odstavci jsou s ní nedílně spjaty. Místo pojmu sexualita bychom mohli použít slovo pohlavnost, a to už nás možná snáze navede trochu jiným směrem, jak o tomto tématu přemýšlet a jak se v něm třeba cítit o něco bezpečněji.
Sexualita je naší součástí ještě předtím, než se narodíme. Ovlivňují nás naše hormony, podoba našich těl. Od dětství si utváříme vztahy s lidmi okolo nás. Rodíme se se sexuální orientací, která nám říká, kdo nás bude přitahovat. Procházíme různými tělesnými změnami, nejenom v pubertě, ale také při stárnutí. Tvoříme si pohlavní identitu, s níž souvisí třeba náš vzhled nebo sociální role, které toužíme plnit. Naše sexualita nikam nemizí a je s námi nedílně spjata do konce našich životů.
Mluvím obecně, protože sexualita není výsadou jen některých lidí. Sexuální bytosti jsme zkrátka všichni, bez ohledu na náš věk, postižení, nebo to, kde žijeme a jakou potřebujeme podporu. Stejně tak všichni máme nějaké sexuální potřeby, mezi které zdaleka nepatří jen masturbace nebo pohlavní styk, ale také touha po blízkosti, doteku, vztazích, romantice a v tomto výčtu bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho.
V naší organizaci Nebuď na nule – unii sexuálních důvěrníků České republiky se věnujeme tématu sexuality lidí s postižením. Sdružujeme odborníky, kteří lidi s postižením podporují v oblasti sexuality a vztahů tak, aby mohli své sexuální a vztahové potřeby naplňovat svobodně, odpovědně a v rámci zákonných a společenských norem. Usilujeme o to, aby téma sexuality nebylo tabuizované a aby člověk s postižením mohl najít co nejlepší podporu v každé škole nebo sociální službě, kterou navštěvuje. Na této cestě se nám zatím podařilo zpracovat pro Ministerstvo práce a sociálních věcí Doporučený postup č. 5/2024 pro práci se sexualitou v sociálních službách. Mimo jiné poskytujeme vzdělávání sociálním službám a školám, děláme osvětové akce pro pečující a v Hradci Králové máme Poradnu pro oblast sexuality a vztahů lidí se zdravotním postižením, kde nabízíme odborné sociální poradenství přímo lidem s postižením (případně pečujícím).
Práce se sexualitou je náš denní chleba. Nikoho by z nás by ani nenapadlo přemýšlet nad tím, že by sexualita byla něčím, co se člověka s postižením netýká. A přesto je to neustále přežívající mýtus. Setkáváme se s názory, že člověku s postižením je přeci jedno, jak vypadá. Někdo jiný hodnotí, jaké vztahy mu stačí a kolik lidí v životě potřebuje. Někdo jiný volí jeho účes a vybírá, co si vezme na sebe… Setkáváme se také s opačným přesvědčením, podle něhož člověk s postižením není schopen držet své sexuální potřeby na uzdě, a je tedy lepší o sexualitě vůbec nemluvit, abychom ji u něj neprobudili, případně dělat, že neexistuje, abychom nemuseli řešit problémy s ní spojené. Společnost prostě očekává, že se sexualitou lidí s postižením bude něco jinak. A ano, ze své zkušenosti můžeme říct, že něco jinak je – často důvodem ale není postižení samotně, ale spíš podmínky, které člověku s postižením dáváme.
Je čas vrátit se opět k prvnímu odstavci, k věcem, které pro nás nejsou mimořádné, a udělat si sondu do toho, jak moc samozřejmé jsou dané záležitosti pro člověka s postižením. (Budeme hodně zobecňovat a jsme rádi, že ne pro každého bude popsané platit. Naše zkušenosti z různých koutů republiky nás ale přesvědčují, že to, co budeme popisovat, je stále realitou životů většiny lidí s postižením.):
- Člověk s postižením si velmi často nevybírá, jak bude vypadat. Často se nepodílí na výběru a nákupu oblečení. Není běžné, že by si volil střih vousů nebo vlasů. Často vlastně není běžné, že by si ve svém životě volil cokoli. Setkala jsem se s mnoha klienty, kteří byli naprosto paralyzovaní, když ode mě dostali cokoli na výběr. A vybírat si neuměli – ne proto, že by toho nebyli schopní, ale protože proces volby vůbec neznali. Postupnými kroky si tuto dovednost osvojili.
- Soukromí je pro člověka s postižením často neznámý pojem. Lidé v jeho okolí mají pocit, že vše okolo něj je věc veřejná. Hodně lidí by se nepozastavilo nad tím, že se před nimi člověk s postižením převléká, ale kdyby to udělal jeho vrstevník bez postižení, byli by v šoku. Často sdílejí velmi intimní informace o daném člověku zcela veřejně. A on potom neví, že je vhodné se na toaletě zavřít, že nahota nepatří před každého, nebo že o některých věcech není vhodné mluvit s kýmkoli.
- Člověk s postižením mnohdy nemá prostor, kde by mohl být chvíli sám. Není zvykem, že při vstupu k němu se zaťuká na dveře. Mnohdy máme potřebu mít ho neustále pod kontrolou a řešit veškeré projevy jeho chování.
- A tajemství? To je něco, co se u člověka s postižením vůbec neočekává! Rodiče mívají pocit, že o svém dítěti (třeba i dávno dospělém) musejí vědět všechno. Stejný pocit sdílejí pedagogové nebo pracovníci sociálních služeb. Když nevíme, co člověk s postižením dělá nebo co si někde schovává, znejistíme. Každý člověk má přitom právo mít svá tajemství a rozhodovat o tom, s kým bude informace sdílet a s kým ne.
- Co se sociálních kontaktů týče, jsou u člověka s postižením často omezeny na příbuzné a lidi, kteří navštěvují stejné instituce. Komunikační bariéry, potíže v samostatném cestování a podobné okolnosti nepřispívají zlepšení. Možnost pozvat si kamaráda domů nebo s ním někam vyrazit bývá pro člověka s postižením nereálná. A totéž platí i pro partnerské vztahy.
- Možnosti žití jsou často omezeny buď na původní rodinu, nebo na sociální službu, u které nezáleží na výběru, ale spíš na tom, zda je v ní právě místo.
Toto jsou vyhlídky, které si asi nikdo z nás nedokáže sám pro sebe ani představit. Pro člověka s postižením je ale většina společnosti považuje za běžné a ani se nad nimi nepozastaví. My se ale, prosím, pozastavit pojďme a zamysleme se nad tím, co by s tím vším šlo dělat.
V první řadě je potřeba říct, že si uvědomujeme ohromnou zátěž ležící na bedrech rodin se členem s postižením. Je nám jasné, že na změny již v každodenním náročném fungování nemusí zbývat tolik sil. I proto se budeme snažit dále v článku nabídnout podpůrné materiály a informace, kam se dál obracet o pomoc, aby vše nemuselo ležet na vás.
Celospolečensky je velmi potřebné začít se na člověka s postižením dívat jinak. Není to chodící diagnóza! Je to jedinečná bytost, která má nějaké vlastnosti, má sny a touhy, plní různé sociální role, sám nějak přispívá lidem okolo sebe, a kromě toho všeho má také postižení. Toto postižení bude mít jistě vliv na to, jakou potřebuje podporu. Nemusí to ale automaticky znamenat, že není ničeho schopen samostatně, nebo že je potřeba opečovat ho ve všech směrech. Mnohé věci člověk s postižením nezvládá jen proto, že k tomu nikdy nedostal příležitost.
Velkou pomůckou v oblasti sexuality nám může být srovnání s vrstevníkem bez postižení. Co by mi u vrstevníka bez postižení připadalo v pořádku? Do jakého věku bych mu pomáhal/a s hygienou? (Pokud je pomoc s hygienou nutná, poskytoval/a bych ji vrstevníkovi bez postižení stejným způsobem?) Kdy a jakým způsobem bych ho učil/a, jaké věci patří do soukromí? Co z jeho intimního života bych sdílel/a s jeho učiteli, svými přáteli, mluvil/a bych o tom veřejně? Jaký přístup k němu bych očekávala od společnosti? Žádal/a bych například, aby tolerovali jeho projevy, které překračují společenské normy?
Podobně můžeme postupovat při předávání kompetencí. Co by ve věku mého dítěte již dělal jeho vrstevník bez postižení? Jak můžu docílit toho, aby to mé dítě zvládlo? Můžu procesy nějak zjednodušit a uzpůsobit? Mnohdy zjistíme, že člověk s postižením zvládne věci, na které bychom ani nepomysleli. Musí nás to prostě hlavně napadnout a musíme mu dát čas a prostor se danou věc naučit. Ano, bude to spojené s riziky, ale nepodstupuje je snad každý z nás každý den? A tak se třeba může stát, že od přípravy svačiny se vaše dítě postupně naučí samostatně nakoupit a uvařit celý oběd, bude na sebe hrdé, posílí to jeho sebevědomí a bude mít hned téma k povídání a lepší vyhlídky na navazování vztahů a zapadnutí do společnosti.
Stejné srovnání nám může pomoci také ohledně sexuálních potřeb. Není výjimkou, že sexuální potřeby lidí s postižením jsou patologizovány. Ve školách je například rodičům doporučováno, aby vzali dítě k sexuologovi, neboť při hodině masturbuje. Rodič je vyděšen, když jeho dítě začne projevovat zájem o jinou osobu. To vše je ale přeci naprosto běžné! Samozřejmě všechny projevy sexuality potřebují jasné hranice (které jsou dány zákonnými a společenskými normami). Případnou potíž je ale potřeba vidět ne v sexuální potřebě samotné, ale v tom, jak probíhá její naplňování. A dobrá zpráva je, že na tom se dá pracovat!
A naštěstí se v dnešní době dá pracovat i na možnostech, jak být s někým v kontaktu. Člověk s postižením dokáže používat mobilní telefon i v případě, že neumí číst a psát. Posílání emotikonů, fotek nebo hlasových zpráv mu může být velkým pomocníkem. Může se také třeba naučit samostatně cestovat alespoň po vybraných trasách, navštěvovat vybrané podniky, nakládat s určitým množstvím peněz či platební kartou, nebo pro toto všechno využít osobní asistenci.
Rodičům vřele doporučujeme brožuru Jak na dospívání, která je volně ke stažení na stránkách Společnosti pro podporu lidí s mentálním postižením v ČR a v níž najdete mnohé praktické tipy, jak se sexualitou svých potomků pracovat. Pro podporu se můžete obracet také na sociální služby, které mají díky Doporučenému postupu pro práci se sexualitou za povinnost s tímto tématem pracovat a měl by zde fungovat takzvaný sexuální důvěrník schopný poskytnout Vašemu dítěti nebo i Vám poradenství. Pokud služba takovou nabídku nemá, vyžadujte to po ní. Níže je přiložen leták s výčtem poraden, které Vám v různých částech republiky nabídnou odborné sociální poradenství v oblasti sexuality a vztahů.
A s čím se vlastně na odborníky obrátit? S čímkoli, s čím si nejste jistí. A i s tím, co se jeví jako drobnost. To je vždy lepší než přijít pozdě s už velkým průšvihem. Řekli jsme si, že sexualita je velmi široká oblast a stejně tak široké je pole zakázek, které s klienty řešíme. Jako sexuální důvěrníci či poradci pracujeme s nahotou pouze na obrázkových odborných pomůckách, nikdy ne naživo. Poskytujeme osvětu, poradenství a intervenci. Jako příklad zakázek uveďme nastavování pravidel v domácnosti, podporu v sebeurčení (kdo jsem, jakého jsem věku, co se s tím pojí…), zorientování se ve druzích vztahů, porozumění soukromí, seznámení s právní rovinou sexuálních otázek, zpracování touhy po partnerství či rodičovství, ale také třeba nácvik masturbace (na pomůckách), použití kondomu a prevenci před sexuálním násilím.
Důležité je si říct, že na změny není nikdy pozdě. I když platí, že čím dřív začneme, tím snazší naše cesta bude. Poskytujme lidem s postižením přirozenou postupnou podporu. Pokud nestačí základní osvěta a vhodný přístup v rodině, využívejme podporu sexuálních důvěrníků a poradců dříve, než se vypravíme k sexuologovi. Nečekejme, že se vše vyřeší lusknutím prstů. Na věcech spojených se sexualitou je potřeba pracovat dlouhodobě, někteří lidé budou potřebovat výraznou podporu, ale ani to neznamená, že nejsou schopní své chování změnit. Vidět člověka s postižením, jak o sobě samostatně rozhoduje, je sám se sebou spokojený, hýčká své vztahy a má možnost žít život jako kdokoli z nás – to je věc, za kterou se prostě vyplatí bojovat! Věříme, že každý rodič dělá pro své dítě to nejlepší. Potěší nás, pokud Vám tento článek bude povzbuzením pro to, začít se nad sexualitou svých dětí zamýšlet a hledat cesty, jak je do takového života podpořit.
Autorka letáku: Mgr. Iveta Svitáková, Nebuď na nule – Unie sexuálních důvěrníků
Mgr. Klára Šípová Nebuď na nule – unie sexuálních důvěrníků České republiky, www.nebudnanule.cz
Článek vyšel v časopisu Plus 21 4/2025.