Již několik let pracuji jako poradkyně v oblasti sexuality s lidmi se zdravotním znevýhodněním. Denně se pohybuji v tématu, které je nedílnou součástí lidské existence – v oblasti, jež se týká každého z nás bez výjimky. Lidskou sexualitu nelze vystihnout jedinou definicí. Prostupuje vztahy, lásku, mateřství a rodičovství, identitu, intimitu, potřebu sounáležitosti i tělesnost. Je hluboce zakořeněna v naší biologii i psychice a zároveň je formována sociálním a kulturním prostředím.
Sexualita je přirozenou součástí lidského vývoje a života. Podle poznatků vývojové psychologie i sexuologie se utváří od raného dětství a v průběhu života se proměňuje. Je zdrojem radosti, blízkosti a naplnění, ale také zranitelnosti. Touha po doteku, po přijetí, po vztahu a po tělesném uspokojení není nadstandardem – je základní lidskou potřebou. Neurobiologické výzkumy opakovaně potvrzují, že fyzický kontakt podporuje psychickou stabilitu, snižuje stres a posiluje pocit bezpečí. Dotek komunikuje emoce rychleji než slova a je klíčovým prvkem lidské vazby.
V kontextu lidí se zdravotním postižením však byla sexualita po dlouhá desetiletí tabuizována. Přetrvávaly mýty o asexualitě, hypersexualitě, infantilizace i obavy z rodičovství. Mnozí lidé vyrůstali bez adekvátní sexuální výchovy, bez otevřeného dialogu o těle, hranicích a vztazích. Často žijí v prostředí, které je sociálně uzavřené, s omezenými příležitostmi k navazování partnerských vztahů. Přesto jejich potřeby nejsou menší ani méně legitimní než potřeby kohokoli jiného.
V tomto kontextu se v roce 2015 objevuje v České republice sexuální asistence – placená komerční služba zaměřená na podporu v oblasti intimity, tělesného prožívání a sebepoznání. Může zahrnovat edukaci, nácvik práce s tělem, podporu při navazování kontaktu či samotný sexuální prožitek a uspokojení potřeb. Pro některé klienty může představovat možnost, jak bezpečně prozkoumat vlastní tělo, snížit úzkost z intimity nebo zažít dotek, který v jejich životě dlouhodobě chybí.
Do poradny však přicházejí lidé s velmi rozdílnými očekáváními. Někteří žádají sexuální asistenci jako konkrétní službu – „slyšel jsem, že existuje, chci ji využít“. Vždy otevřeně vysvětluji, že poradce tuto službu nezprostředkovává ani neobjednává. Následuje rozhovor, který často odkryje hlubší rovinu potřeb. Za slovem „sex“ se nezřídka skrývá touha po vztahu, po lásce, po přijetí, po tom „patřit někomu“ a být pro někoho důležitý.
Pro mnohé bývá překvapivé zjištění, že sexuální asistence nemůže zajistit city, partnerskou reciprocitu ani dlouhodobý vztah. Asistent či asistentka nevstupuje do role partnera; služba je časově ohraničená a musí se zaplatit. Ekonomický aspekt přitom není zanedbatelný – zejména u klientů sociálních služeb, kteří ze svého příjmu hradí péči, ubytování i stravu a na osobní potřeby jim zůstává jen omezená částka. Etická otázka dostupnosti a rovnosti příležitostí zde nabývá konkrétní podoby, stejně jako fakt, že velkou část nabízeného obsahu může klient čerpat zdarma v rámci sociálních služeb. Konkrétně jako podporu sexuálních důvěrníků či poradců, kteří poskytují sexuální osvětu, intervenci a poradenství v souladu s Doporučeným postupem MPSV č. 4/2025 pro práci se sexualitou v sociálních službách.
Proto s sebou sexuální asistence nese i významná rizika, která nelze přehlížet. V situaci, kdy klient dlouhodobě postrádá blízkost, dotek a přijetí, může velmi snadno dojít k citovému připoutání či zamilování do asistenta či asistentky. Tento vztah je však jednostranný, nevyvážený a může vést k prohloubení osamělosti, zklamání či pocitu odmítnutí, zneužití „citů“. Zneužití právě u lidí, kteří nemají dostatek zkušeností, informací nebo schopnost rozpoznat vlastní hranice a práva. Tento nevyvážený „mocenský“ vztah, může v krajních případech vést k manipulaci či tlaku na opakované využívání služby. Opět nelze opomenout ani ekonomický dopad, kdy klient vynakládá významnou část svých omezených finančních prostředků na službu, která nenaplňuje jeho hlubší vztahové potřeby. Právě proto je nezbytné o těchto rizicích otevřeně hovořit a vnímat sexuální asistenci jako krajní možnost v širším kontextu podpory, nikoli jako izolované a primární řešení.
Současně je třeba zdůraznit, že existují klienti, kteří službu využívají a hodnotí ji pozitivně. Zažijí posílení sebevědomí, snížení studu či úzkosti. V některých případech může být sexuální asistence podpůrným krokem na cestě k větší autonomii. Takovou zkušenost s touto sexuální službou však mívají především klienti, kteří dokáží rozumět její podstatě, sociálnímu i ekonomickému aspektu a sami se pro její čerpání vědomě rozhodují.
Vedle toho se však setkávám s lidmi, kteří tápou ve své sexuální identitě, nerozumějí vlastnímu tělu, neznají své hranice ani práva. Chybí jim základní informace, které většina populace získává přirozeně v rodině, ve škole či skrze vrstevnické zkušenosti. V těchto situacích je z odborného hlediska klíčové nejprve posílit kompetence – porozumění sobě, schopnost vyjádřit souhlas či nesouhlas, orientaci v emocích a vztahových dynamikách. Bez těchto základů může být jakákoli intimní zkušenost matoucí nebo dokonce zraňující. I zde je třeba uvést, že podporu v těchto oblastech má klient právo a možnost čerpat v rámci sociálních služeb zdarma, a nemusí tak vyhledávat placenou službu sexuální asistence, fungující navíc mimo rámec legislativního ošetření a standardizace, která se ze zákona váže na sociální služby.
Silným tématem jsou i rodiče lidí s postižením. Často přicházejí s upřímnou snahou „něco udělat správně“. Někdy zazní věta: „Až mu bude osmnáct, zaplatím mu asistentku, ať si to vyzkouší.“ V takových chvílích se ptám: Přejeme si opravdu, aby prvním milostným zážitkem našeho dítěte byla placená sexuální služba? Je to bezpečná a podpůrná zkušenost pro člověka, který se teprve učí rozumět citům, vztahům a vlastní hodnotě? Nebo tím, byť nevědomě, posilujeme představu, že vztahová blízkost je v reálném životě nedosažitelná a lze si ji pouze (ale snadno) koupit?
Sexuální asistence může být jednou z možností podpory. Neměla by však nahrazovat systematickou sexuální výchovu, otevřenou komunikaci ani podporu v navazování přirozených vztahů. Z odborného i lidského hlediska vnímám jako zásadní, aby šlo vždy o vědomou, informovanou a kompetentní volbu konkrétního člověka – nikoli o rozhodnutí učiněné za něj, z obav, z tlaku okolí nebo z pocitu bezvýchodnosti či snad dokonce následování trendu.
Sexualita není výsadou vybraných skupin. Je právem každého člověka – bez ohledu na míru jeho znevýhodnění. Stejně tak je však právem každého člověka zažívat ji v bezpečí, s respektem a s možností skutečné volby. Mělo by tedy být úkolem jak sociálních služeb a rodin, tak sexuální asistence, aby v první řadě kladly důraz na tyto hodnoty místo volby zjednodušené zkratky, která má někomu ušetřit práci a nebo vydělat peníze.
Kateřina Donátová, Nebuď na nule – unie sexuálních důvěrníků České republiky, www.nebudnanule.cz