Eva Nováková

Další zajímavou osobností, se kterou Vás v rámci „NNN Rozhovory“ chceme seznámit, je paní Eva Nováková. O její práci, vzdělání i vzdělávání v oblasti sexuality, si s Evou povídal Petr Eisner.

Eva Nováková

Kdo je Eva Nováková?

Lektoruje kurzy „(ne)sexuální výchovy“ pro děti, rodiče a učitele. Pozitivně, bez tabu a vulgárnosti přistupuje k tématům týkající se (ne)sexuálních témat. Po studiu Filozofické fakulty v Ženevě rok cestovala a pracovala jako dobrovolník v Jižní Americe a v západní Africe. Po návratu do ČR absolvovala během mateřské dovolené kurz metodika prevence v Praze a kurz mediátora. Pár let je na volné noze, před tím byla zaměstnaná v neziskovce jako metodik prevence a koordinátorka programů. Jeden školní rok strávila s šestiletou dcerou v Austrálii, kde cestovaly a pracovaly za ubytování a stravu.

Občas můžete Evu slyšet i v rádiu. Je autorkou projektu prevence sexuálního zneužívání on-line kurzu Eda a Ela (alias Kalhotková pravidla). Nakladatelství Portál navrhla a přeložila knihu pro děti od kanadské sexuoložky J. Robert: Nenech si to líbit, 2013.

Pravidelně se účastní workshopů a kurzů „Vzdělávání o životě vztahovém, citovém a sexuálním“ v Belgii a Francii. Čerpá především ze zahraničních zdrojů a odborné literatury.
Má za cíl zpřístupnit vědecky podložené informace širší veřejnosti v oblasti citové, vztahové a sexuální výchovy a prezentovat sexualitu i mimo rámec prevence, rizik, nebezpečí a násilí.

Evo, nedávno jste vytvořila a spustila krásné webové stránky www.mluvteosexu.cz a www.mluvtesdetmi.cz, přibližte nám prosím, co stránky nabízejí?

První webová stránka je nabídka služeb pro děti od 4-18 let a zároveň možnost seminářů nejen pro učitele, kteří se chtějí věnovat sexuální výchově.

Druhá webová stránka nabízí online kurz, který je prevencí zneužívání dětí, je určena rodičům i učitelům a dětem od 4-10 let. Dá se použít jak v domácím prostředí jako pomůcka v rozhovorech s dětmi, tak i ve škole jako součást výuky např. v prvouce.

Myslím, že mnoho lidí, ať už laiků anebo třeba pedagogů, vůbec netuší, že systematická sexuální výchova nebo osvěta pro děti v ČR existuje a že ji mohou poptávat. Je zájem o Vaši práci velký anebo myslíte, že se zatím lidé tohoto tématu obávají a vyhýbají se mu?

Mám pocit, že přichází takové zlomové období. U rodičů je to vyšší poptávka. Z jedné strany mají o děti strach, pak tu hraje roli snadný přístup dětí k internetu, zvídavost a chování dětí, na které chtějí a musí rodiče i pedagogové reagovat. A samozřejmě proměna společnosti jako takové: otázky rovnosti pohlaví, sexuální orientace, sexuální identity, otevřené diskuze o domácím a sexuálním násilí ve vztazích, hypersexualizace společnosti-média, plakáty, filmy, reklamy. A nedílnou součástí je i příprava na vztahy, partnerství a manželství. Určitě je důležité zmínit i generační rozdíly. Nová generace je otevřenější a chce o tématech mluvit, chce mít informace na základě, kterých může jednat a žít zdravě a spokojeně.

Jak jste Vy sama k tomuto profesnímu zaměření dospěla? Co Vás motivovalo?

V 18 letech jsem odjela jako au-pair do Ženevy. Pracovala jsem v rodině, kde maminka dětí působila jako psycholog v Centru plánování rodiny v Ženevě. Viděla jsem a slyšela jsem, jak s dětmi mluví o vztazích, o těle, pubertě menstruaci, poluci, o tom, že má dítě právo říct ne. Navíc děti získávaly informace i ve škole. Věděli toho víc než já sama. Učila jsem se francouzsky a mnoho knížek, které měly doma bylo o psychologii, vztazích, sexu, antikoncepci. Různé letáčky a dokumenty. I já sama jsem tehdy prožívala první vážnější vztahy, proto ta vnitřní motivace pochopit, jak to je a proč to někdy drhne a co s tím.

My se často setkáváme s tím, že pracovníci v sociálních službách nebo školství buď žádnou sexuální výchovu nebo osvětu poskytovat nechtějí anebo se naopak do ní vrhají lidé bez dostatečného vzdělání.
Vy máte v tomto ohledu velmi specifické vzdělání ze zahraničí, prosím povězte nám, co jste absolvovala, abyste se stala kompetentní pro profesionální poskytování sexuální výchovy a osvěty? A lze se i dále kontinuálně vzdělávat – asi musíte do opět do zahraničí?


Myslím si, že nikde v ČR není statut lektora sexuální výchovy. Kdo, jak a kdy by měl děti rodiče a učitele vzdělávat o životě citovém, vztahovém, sexuálním mimo programy prevence. Není určeno, co je úkolem a náplní práce lektora sexuální výchovy. Díky mému studiu na filozofické fakultě v Ženevě jsem měla možnost získat vzdělání v psychologii, pedagogice, antropologii, dějin lidské sexuality apod. v rámci volitelných předmětů a seminářů.
Od té doby si sama vyhledávám kurzy a workshopy v rámci celoživotního vzdělávání zejména ve Francii a Belgii, i když je to finančně a časově náročné. V době Covidu probíhají některé kurzy online, ale není nad osobní setkání s lidmi, kteří se vzájemně dělí o své zkušenosti, řeší se příklady z praxe a nové metodologie i informace. V ČR mi pomohl kurz mediace a kurz metodika prevence, kde jsem si více osvojila techniky efektivní komunikace a zákony skupinové dynamiky. Využívám i možných konzultací se zahraničními odborníky, kupuji si a studuji odbornou zahraniční literaturu, hledám zdroje pro učební materiály.

Kdybyste měla pro naši zem najít vzor v zahraničí, jakou zemi byste vybrala a jak tam systém sexuální výchovy a osvěty funguje? Jen v rámci EU jsou v tomhle ohledu obrovské rozdíly a máme tu na jedné straně škály Holandsko a na druhé Polsko. Jak si podle Vás stojí ČR?

Více se orientuji mezi frankofonními státy: Belgie, Švýcarsko a Kanada. V Ženevském kantonu má sexuální výchova tradici od počátku sedmdesátých let, sexuální výchovu zde zajišťují zaměstnanci Centra plánování rodiny a sexuálního zdraví. Jsou absolventy kurzu s certifikátem nebo diplomem. Centrum plánování rodiny je odděleným pracovištěm tamější kantonální nemocnice, nachází se hned naproti porodnice a gynekologie. Školy mají zákonem daný počet hodin, kdy odborný lektor přichází pravidelně nebo na požádání školy. Pro všechny děti je výuka zdarma, protože je součástí „osnov“. Navíc ve švýcarských školách působí psycholog a zdravotní sestra/bratr, na které se mohou obrátit děti, rodiče i učitelé v případě potřeby. Každý rodič obdrží na začátku školního roku brožurku, kde jsou tzv. workshopy pro rodiče k výchově dětí. Tzn. že sexuální výchova není prezentována v rámci prevence, ale jako součást výchovy a vzdělávání dítěte, za kterou je odpovědný rodič. Spolupráce školy a rodičů hraje zásadní roli.

Kanada po 20 letech opět vrací povinnou sexuální výuku do škol, právě z důvodů potřeb dětí a reakcí rodičů na vzrůstající počet násilí ve školách a sociálních sítích. Za výuku jsou odpovědní učitelé, kteří jsou průběžně vzděláváni.

Ve Francii je myslím od roku 2001 povinná sexuální výuka, od mateřské školy minimálně tři vstupy za rok. Podle posledních průzkumů ji neplní ani 25% škol. Důvod: nedostatek peněz a rozdílný přístup škol a vzdělávacích institucí, chybí odborníci a podpora státu.

V ČR máme doporučenou metodiku z roku 2009, ve školách působí neziskovky a někde učí učitelé. Přístup v ČR je nejednotný a probíhá v rámci primární prevence. Mám pocit, že si nyní Česká republika hledá svou vlastní cestu. Moc tomu fandím.

Já mám zkušenost, že jakmile se v ČR o oblasti školství někdy otevře téma sexuální výchovy, je to z toho vždy téměř skandál. Téma, které roky nikdo nezmínil, vyvolá dramatickou debatu a začne se k němu vyjadřovat mnoho nekompetentních lidí. Proč myslíte, že ČR jako sekularizovaná země „ateistů“, má problém s takovým tématem a proč se stále nepodařilo plnohodnotně ukotvit sexuální výchovu v plné šíři do učebních plánů a osnov?

Pokud se vrátím k zahraničním zemím, kde má sexuální výchova tradici, má i pevnou politickou podporu. Což v ČR nevidím. Další věcí je, co si každý představí pod pojmem sexuální výchova a jak je realizována ve školách. Většinu lidí napadne sex. A sex je intimní věc. Ať už nazýváme sexuální výchovu: vzdělávání o zdravé a zodpovědné sexualitě nebo vztahová, sexuální a citová výchovy apod., stále se zde prolínají tři základní věci:

  1. zdraví naší populace, kam nezbytně patří i sexuální zdraví
  2. intimita- soukromí každého z nás, soukromí rodiny a její hodnoty
  3. tabuizovaná témata: masturbace, dětská sexualita, sexualita seniorů, sexuální zneužívání, sexuální orientace a identita menšinových skupin, sexualita lidí s hendikepem.

O to víc, vnímám potřebu diskuse, komunikace ze strany odborníků k rodičů a dětem. Protože dnes nestačí mluvit o antikoncepci, prevenci pohlavně přenosných nemocí a neplánovaném těhotenství. Nelze dále mluvit o sexuální výchově v rámci prevence patologického chování a násilí. Je na čase obrátit minci a ukázat sexualitu z druhé strany jako zdravý a pozitivní zdroj života. Sexualita je o komunikaci: navzájem si naslouchat, důvěřovat si, analyzovat, komunikovat, aktivně hledat, implementovat … je to klíč, který pomáhá užít si naplňující citový, vztahový a sexuální život.

Jaké jsou na základě Vaší praxe největší bloky nebo tabu, ať už na straně škol, pedagogů nebo rodičů dětí?
Nemohu zobecňovat a mluvit za všechny školy, učitele a rodiče. U některých rodičů je to prostý strach. Strach rodičů, že se děti dozví informace, které jim nepřísluší. Strach z toho, co odpovím, když se dítě zeptá. Strach je přirozený, rodiče ani učitelé se necítí pevný v kramflecích kdy, co a jak říct. Strach způsobuje i nevědomost. Málo informací, žádná tradice v sexuální výchově v minulých generacích, strach mluvit o tom, co sexuální výchova přináší: potěšení, zdraví, spokojenost, naplnění, právo vědět a zná.
U pedagogů vnímám silnou potřebu mluvit o sexualitě, ale brzdí několik faktorů. Např. strach z rodičů: „…Co když si budou stěžovat, že se učíme o penisech a vulvách.“
Dalším blokem může být způsob výuky: chybí vhodné materiály, proškolení pedagogů a zaměstnanců ve školách, osobnost a hodnoty učitele, které jsou podstatné v sexuální výchově. Způsob komunikace učitelů s žáky, vést dialog bez hodnocení a kritiky. Dále je potřeba podpořit učitele Rámcovým vzdělávacím programem, aby věděli, co a jak učit a zároveň se odvolat na RVP v případě stížnosti rodiče. Součástí podpory je beze sporu mentoring a konzultace pro učitele.

Jaká jsou hlavní témata sexuální výchovy, kterými se s dětmi zabýváte? Proč je důležité, aby sexuální výchova probíhala kontinuálně?

Hlavním tématem je „Tělo“. Všechno se odvíjí od znalosti těla: anatomie, funkce, emoce a pocity, chování, soukromí a intimita atd. Cílem je pomoc dětem a mladým si uvědomit souvislosti a interakci mezi biologickou, psychickou, sociální, citovou a sexuální stránkou těla, která tvoří identitu člověka. Na tu navazuje vztah s okolím.

Jelikož se člověk vyvíjí, jeho znalosti, dovednosti, postoje se prohlubují. Je to stejné jako, když stavíte dům. Základy pokládáte v dětství, každá nová informace je další cihlou ke znalosti sám sebe. Když si představíme, že se sexuální výchovou začínáme v 11-13 letech, je to stejné jako bychom stavěli dům od střechy.

Sexuální, vztahová a citová výchova začíná nevědomě už před narozením dítěte: to jak se na něj rodiče těší, jak si matka s dítětem povídá, jak se na něj připravuje, jak si dítě představuje, jak si představuje čas s ním, zda to bude kluk nebo holka… to vše je začátek. Tady už vzniká dialog. Proto kontinuální výchova. Čím je dítě starší, potřebuje nové informace, využívá svého přirozeného objevování a zvídavosti, která se s věkem proměňuje. Proto mluvím o tzv. spirálovém modelu. Čím je dítě starší, tím více informací potřebuje vědět, aby si vytvářelo dovednosti a postoje.

Nyní ten model funguje obráceně, nejdřív děti i mladiství experimentují s tím, co ví nebo si na základě informací z internetu, od kamarádů a svých vlastních představách vytvoří a teprve potom se dozvídají, jak to je…

My pracujeme převážně s lidmi s postižením, a ti si často nedokážou informace vyhledat sami a nebo pro ně informace nejsou dostupné ve srozumitelné formě.
Jak je to u dětí bez postižení? Jsou pro ně dnes informace dostupné a srozumitelné, pokud nemají to štěstí, aby mohli sexuální výchovu nebo osvětu aktivně odněkud čerpat?


Snadný přístup k internetu, mnoho informací, sexualizovaná média a společnost, vytížení rodiče a generace rodičů, která neprošla sexuální výchovou. I to může být hendikepem pro tuto generaci dětí. Jedním z mých úkolů během sexuální výchovy je i třídit získané informace z domova, z internetu, od kamarádů. Dám příklad. Je velký rozdíl mezi dítětem, které narazilo na pornografické video a nemělo to s kým probrat nebo se svěřit. A dítětem, které si o tom promluvilo s rodičem nebo s lektorem ve třídě, mohlo to ventilovat a ulevit si, jen tak si v klidu o tom popovídat.

Pokud rodič od narození reaguje se zájmem na jakýkoliv dotaz a chování dítěte bez hodnocení, kritiky a strašení, vytváří si s dítětem bezpečný vztah a stává se pro dítě hlavním zdrojem informací. Až bude dítě v pubertě, dozví se mnoho věcí nejen o sexu mezi kamarády a z internetu, ale bude to navíc probírat se svým hlavním zdrojem-rodičem. Pro děti, kteří tuto možnost nemají, to bývá třeba učitel/učitelka, kterému věří.

Spolu jsme se shodli, že bychom si přáli, aby sexuální výchova probíhala ideálně automaticky a spontánně v rodině a k tomu tedy potřebujeme informovaného a respektujícího rodiče. Proč se tolik rodičů v ČR tématu vyhýbá? Nabízíte cílenou podporu rodičům, aby věděli, jak mají postupovat?

Rodič je hlavním aktérem sexuální výchovy. Je vzorem pro dítě od narození, reaguje na jeho potřeby, odpovídá na jeho otázky, svým chováním a stanovením hranic dítě doprovází a předává mu hodnoty. Rodiče mají strach. Strach o dítě: „Co když řeknu něco, co mu ublíží?“ Nebo osobní strach: tabuizované téma v rodině, negativní zkušenosti z dětství. Nebo jen prostá neznalost a nevědomost.

Mnozí si myslí, že je to téma, které do výchovy nepatří. ALE třeba právě ten strach o dítě je žene s tím něco udělat. Protože se bojí, že internet to udělá za ně. Cítím mezi rodiči šířící se paniku, kdy mají stále menší a menší kontrolu nad sexuální socializací dítěte. Tzn. sexuální chování dítěte v interakci s ostatními dětmi, každodenními situacemi, médii, internetem ale také rodiči, učiteli, trenéry atd.

Vzniká nám tu paradox. Stále více mladších dětí má mobil, aby rodiče věděli, kde dítě je, s kým si hraje, co hraje za hry, s kým chatuje apod. Ovšem přímo úměrně mají nižší kontrolu nad tím, co dítě nejen v kyberprostoru dělá.

Druhá věc je sexuální zneužívání. Vzdělávací programy zaměřují prevenci sexuálního zneužívání na děti, ale v tomto tématu se musí vzdělávat především rodiče a dospěláci. Ty jsou odpovědní za bezpečí dítěte a nedopustit, aby mu bylo ubližováno. Nastavují hranice soukromí, co se smí a nesmí.

Proto v každé besedě s rodiči se věnujeme tomu, jak na to, abychom s dětmi o sexualitě nemluvili stále jenom v kontextu násilí, zneužívání, strachu a ubližování. A opět nás to vrací k tématu těla. Jak mluvit s dětmi o těle, pohlavních orgánech, funkcích těla, emocích atd. S ohledem na věk dítěte a jeho vývojové období a mentální zralost. Víte kolik rodičů nezná anatomii těla a pohlavních orgánů, jak je to se spermií a vajíčkem, nemluvě o vztazích, komunikaci, souhlasu, pohlavní identitě a sexuální orientaci. Takže díky dětem se dostávám k rodičům a k jejich osvětě.

Evo, jsme na konci rozhovoru. Děkuji Vám za Váš čas a práci a nechávám prostor pro Váš závěrečný vzkaz čtenářům.

Přeji všem, aby měli místo/prostor, kde by mohli mluvit, sdílet a ptát se na vše, co potřebují vědět z (ne)sexuálních témat, aniž by je někdo hodnotil a kritizoval. Proto je potřeba vzdělávat se a diskutovat nejen o sexualitě.

Já osobně se těším, na další setkávání a workshopy osobně, mimo online svět.