Rubrika: Osvěta

Již několik let pracuji jako poradkyně v oblasti sexuality s lidmi se zdravotním znevýhodněním. Denně se pohybuji v tématu, které je nedílnou součástí lidské existence – v oblasti, jež se týká každého z nás bez výjimky. Lidskou sexualitu nelze vystihnout jedinou definicí. Prostupuje vztahy, lásku, mateřství a rodičovství, identitu, intimitu, potřebu sounáležitosti i tělesnost. Je hluboce zakořeněna v naší biologii i psychice a zároveň je formována sociálním a kulturním prostředím.

Sexualita je přirozenou součástí lidského vývoje a života. Podle poznatků vývojové psychologie i sexuologie se utváří od raného dětství a v průběhu života se proměňuje. Je zdrojem radosti, blízkosti a naplnění, ale také zranitelnosti. Touha po doteku, po přijetí, po vztahu a po tělesném uspokojení není nadstandardem – je základní lidskou potřebou. Neurobiologické výzkumy opakovaně potvrzují, že fyzický kontakt podporuje psychickou stabilitu, snižuje stres a posiluje pocit bezpečí. Dotek komunikuje emoce rychleji než slova a je klíčovým prvkem lidské vazby.

V kontextu lidí se zdravotním postižením však byla sexualita po dlouhá desetiletí tabuizována. Přetrvávaly mýty o asexualitě, hypersexualitě, infantilizace i obavy z rodičovství. Mnozí lidé vyrůstali bez adekvátní sexuální výchovy, bez otevřeného dialogu o těle, hranicích a vztazích. Často žijí v prostředí, které je sociálně uzavřené, s omezenými příležitostmi k navazování partnerských vztahů. Přesto jejich potřeby nejsou menší ani méně legitimní než potřeby kohokoli jiného.

V tomto kontextu se v roce 2015 objevuje v České republice sexuální asistence – placená komerční služba zaměřená na podporu v oblasti intimity, tělesného prožívání a sebepoznání. Může zahrnovat edukaci, nácvik práce s tělem, podporu při navazování kontaktu či samotný sexuální prožitek a uspokojení potřeb. Pro některé klienty může představovat možnost, jak bezpečně prozkoumat vlastní tělo, snížit úzkost z intimity nebo zažít dotek, který v jejich životě dlouhodobě chybí.

Do poradny však přicházejí lidé s velmi rozdílnými očekáváními. Někteří žádají sexuální asistenci jako konkrétní službu – „slyšel jsem, že existuje, chci ji využít“. Vždy otevřeně vysvětluji, že poradce tuto službu nezprostředkovává ani neobjednává. Následuje rozhovor, který často odkryje hlubší rovinu potřeb. Za slovem „sex“ se nezřídka skrývá touha po vztahu, po lásce, po přijetí, po tom „patřit někomu“ a být pro někoho důležitý.

Pro mnohé bývá překvapivé zjištění, že sexuální asistence nemůže zajistit city, partnerskou reciprocitu ani dlouhodobý vztah. Asistent či asistentka nevstupuje do role partnera; služba je časově ohraničená a musí se zaplatit. Ekonomický aspekt přitom není zanedbatelný – zejména u klientů sociálních služeb, kteří ze svého příjmu hradí péči, ubytování i stravu a na osobní potřeby jim zůstává jen omezená částka. Etická otázka dostupnosti a rovnosti příležitostí zde nabývá konkrétní podoby, stejně jako fakt, že velkou část nabízeného obsahu může klient čerpat zdarma v rámci sociálních služeb. Konkrétně jako podporu sexuálních důvěrníků či poradců, kteří poskytují sexuální osvětu, intervenci a poradenství v souladu s Doporučeným postupem MPSV č. 4/2025 pro práci se sexualitou v sociálních službách.

Proto s sebou sexuální asistence nese i významná rizika, která nelze přehlížet. V situaci, kdy klient dlouhodobě postrádá blízkost, dotek a přijetí, může velmi snadno dojít k citovému připoutání či zamilování do asistenta či asistentky. Tento vztah je však jednostranný, nevyvážený a může vést k prohloubení osamělosti, zklamání či pocitu odmítnutí, zneužití „citů“.  Zneužití právě u lidí, kteří nemají dostatek zkušeností, informací nebo schopnost rozpoznat vlastní hranice a práva. Tento nevyvážený „mocenský“ vztah, může v krajních případech vést k manipulaci či tlaku na opakované využívání služby. Opět nelze opomenout ani ekonomický dopad, kdy klient vynakládá významnou část svých omezených finančních prostředků na službu, která nenaplňuje jeho hlubší vztahové potřeby. Právě proto je nezbytné o těchto rizicích otevřeně hovořit a vnímat sexuální asistenci jako krajní možnost v širším kontextu podpory, nikoli jako izolované a primární řešení.

Současně je třeba zdůraznit, že existují klienti, kteří službu využívají a hodnotí ji pozitivně. Zažijí posílení sebevědomí, snížení studu či úzkosti. V některých případech může být sexuální asistence podpůrným krokem na cestě k větší autonomii. Takovou zkušenost s touto sexuální službou však mívají především klienti, kteří dokáží rozumět její podstatě, sociálnímu i ekonomickému aspektu a sami se pro její čerpání vědomě rozhodují.

Vedle toho se však setkávám s lidmi, kteří tápou ve své sexuální identitě, nerozumějí vlastnímu tělu, neznají své hranice ani práva. Chybí jim základní informace, které většina populace získává přirozeně v rodině, ve škole či skrze vrstevnické zkušenosti. V těchto situacích je z odborného hlediska klíčové nejprve posílit kompetence – porozumění sobě, schopnost vyjádřit souhlas či nesouhlas, orientaci v emocích a vztahových dynamikách. Bez těchto základů může být jakákoli intimní zkušenost matoucí nebo dokonce zraňující. I zde je třeba uvést, že podporu v těchto oblastech má klient právo a možnost čerpat v rámci sociálních služeb zdarma, a nemusí tak vyhledávat placenou službu sexuální asistence, fungující navíc mimo rámec legislativního ošetření a standardizace, která se ze zákona váže na sociální služby.

Silným tématem jsou i rodiče lidí s postižením. Často přicházejí s upřímnou snahou „něco udělat správně“. Někdy zazní věta: „Až mu bude osmnáct, zaplatím mu asistentku, ať si to vyzkouší.“ V takových chvílích se ptám: Přejeme si opravdu, aby prvním milostným zážitkem našeho dítěte byla placená sexuální služba? Je to bezpečná a podpůrná zkušenost pro člověka, který se teprve učí rozumět citům, vztahům a vlastní hodnotě? Nebo tím, byť nevědomě, posilujeme představu, že vztahová blízkost je v reálném životě nedosažitelná a lze si ji pouze (ale snadno) koupit?

Sexuální asistence může být jednou z možností podpory. Neměla by však nahrazovat systematickou sexuální výchovu, otevřenou komunikaci ani podporu v navazování přirozených vztahů. Z odborného i lidského hlediska vnímám jako zásadní, aby šlo vždy o vědomou, informovanou a kompetentní volbu konkrétního člověka – nikoli o rozhodnutí učiněné za něj, z obav, z tlaku okolí nebo z pocitu bezvýchodnosti či snad dokonce následování trendu.

Sexualita není výsadou vybraných skupin. Je právem každého člověka – bez ohledu na míru jeho znevýhodnění. Stejně tak je však právem každého člověka zažívat ji v bezpečí, s respektem a s možností skutečné volby. Mělo by tedy být úkolem jak sociálních služeb a rodin, tak sexuální asistence, aby v první řadě kladly důraz na tyto hodnoty místo volby zjednodušené zkratky, která má někomu ušetřit práci a nebo vydělat peníze.

Kateřina Donátová, Nebuď na nule – unie sexuálních důvěrníků České republiky, www.nebudnanule.cz

Vybrat si oblečení. Upravit si vousy podle sebe. Zvolit si účes a barvu vlasů. Zamknout se na toaletě. Být alespoň chvíli sám/sama. Podívat se na sebe do zrcadla. Mít kamarády. Vyrazit si s přáteli posedět do kavárny. Hledat si partnera. Jít na rande do parku a do kina. Rozejít se. Bydlet s tím, koho jsem si vybral/a. Bydlet na místě, které jsem si zvolil/a. Udržovat kontakt s lidmi, na kterých mi záleží. Moct si s někým psát nebo telefonovat. Založit rodinu. Jezdit za příbuznými. Navštěvovat hroby blízkých… Tohle všechno je pro většinu z nás naprostá samozřejmost a téměř každodenní realita.

Když se řekne „sexualita“, mnoha lidem se myšlenky stočí k uspokojování tělesných sexuálních potřeb. Setkáváme se s tím, že rodiče lidí s postižením se děsí nástupu puberty u svých dětí a toho, co jim toto období přinese. Jenomže sexualita je mnohonásobně širší oblast a všechny záležitosti popsané v prvním odstavci jsou s ní nedílně spjaty. Místo pojmu sexualita bychom mohli použít slovo pohlavnost, a to už nás možná snáze navede trochu jiným směrem, jak o tomto tématu přemýšlet a jak se v něm třeba cítit o něco bezpečněji.

Sexualita je naší součástí ještě předtím, než se narodíme. Ovlivňují nás naše hormony, podoba našich těl. Od dětství si utváříme vztahy s lidmi okolo nás. Rodíme se se sexuální orientací, která nám říká, kdo nás bude přitahovat. Procházíme různými tělesnými změnami, nejenom v pubertě, ale také při stárnutí. Tvoříme si pohlavní identitu, s níž souvisí třeba náš vzhled nebo sociální role, které toužíme plnit. Naše sexualita nikam nemizí a je s námi nedílně spjata do konce našich životů.

Mluvím obecně, protože sexualita není výsadou jen některých lidí. Sexuální bytosti jsme zkrátka všichni, bez ohledu na náš věk, postižení, nebo to, kde žijeme a jakou potřebujeme podporu. Stejně tak všichni máme nějaké sexuální potřeby, mezi které zdaleka nepatří jen masturbace nebo pohlavní styk, ale také touha po blízkosti, doteku, vztazích, romantice a v tomto výčtu bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho.

V naší organizaci Nebuď na nule – unii sexuálních důvěrníků České republiky se věnujeme tématu sexuality lidí s postižením. Sdružujeme odborníky, kteří lidi s postižením podporují v oblasti sexuality a vztahů tak, aby mohli své sexuální a vztahové potřeby naplňovat svobodně, odpovědně a v rámci zákonných a společenských norem. Usilujeme o to, aby téma sexuality nebylo tabuizované a aby člověk s postižením mohl najít co nejlepší podporu v každé škole nebo sociální službě, kterou navštěvuje. Na této cestě se nám zatím podařilo zpracovat pro Ministerstvo práce a sociálních věcí Doporučený postup č. 5/2024 pro práci se sexualitou v sociálních službách. Mimo jiné poskytujeme vzdělávání sociálním službám a školám, děláme osvětové akce pro pečující a v Hradci Králové máme Poradnu pro oblast sexuality a vztahů lidí se zdravotním postižením, kde nabízíme odborné sociální poradenství přímo lidem s postižením (případně pečujícím).

Práce se sexualitou je náš denní chleba. Nikoho by z nás by ani nenapadlo přemýšlet nad tím, že by sexualita byla něčím, co se člověka s postižením netýká. A přesto je to neustále přežívající mýtus. Setkáváme se s názory, že člověku s postižením je přeci jedno, jak vypadá. Někdo jiný hodnotí, jaké vztahy mu stačí a kolik lidí v životě potřebuje. Někdo jiný volí jeho účes a vybírá, co si vezme na sebe… Setkáváme se také s opačným přesvědčením, podle něhož člověk s postižením není schopen držet své sexuální potřeby na uzdě, a je tedy lepší o sexualitě vůbec nemluvit, abychom ji u něj neprobudili, případně dělat, že neexistuje, abychom nemuseli řešit problémy s ní spojené. Společnost prostě očekává, že se sexualitou lidí s postižením bude něco jinak. A ano, ze své zkušenosti můžeme říct, že něco jinak je – často důvodem ale není postižení samotně, ale spíš podmínky, které člověku s postižením dáváme. 

Je čas vrátit se opět k prvnímu odstavci, k věcem, které pro nás nejsou mimořádné, a udělat si sondu do toho, jak moc samozřejmé jsou dané záležitosti pro člověka s postižením. (Budeme hodně zobecňovat a jsme rádi, že ne pro každého bude popsané platit. Naše zkušenosti z různých koutů republiky nás ale přesvědčují, že to, co budeme popisovat, je stále realitou životů většiny lidí s postižením.):

• Člověk s postižením si velmi často nevybírá, jak bude vypadat. Často se nepodílí na výběru a nákupu oblečení. Není běžné, že by si volil střih vousů nebo vlasů. Často vlastně není běžné, že by si ve svém životě volil cokoli. Setkala jsem se s mnoha klienty, kteří byli naprosto paralyzovaní, když ode mě dostali cokoli na výběr. A vybírat si neuměli – ne proto, že by toho nebyli schopní, ale protože proces volby vůbec neznali. Postupnými kroky si tuto dovednost osvojili.
• Soukromí je pro člověka s postižením často neznámý pojem. Lidé v jeho okolí mají pocit, že vše okolo něj je věc veřejná. Hodně lidí by se nepozastavilo nad tím, že se před nimi člověk s postižením převléká, ale kdyby to udělal jeho vrstevník bez postižení, byli by v šoku. Často sdílejí velmi intimní informace o daném člověku zcela veřejně. A on potom neví, že je vhodné se na toaletě zavřít, že nahota nepatří před každého, nebo že o některých věcech není vhodné mluvit s kýmkoli.
• Člověk s postižením mnohdy nemá prostor, kde by mohl být chvíli sám. Není zvykem, že při vstupu k němu se zaťuká na dveře. Mnohdy máme potřebu mít ho neustále pod kontrolou a řešit veškeré projevy jeho chování.
• A tajemství? To je něco, co se u člověka s postižením vůbec neočekává! Rodiče mívají pocit, že o svém dítěti (třeba i dávno dospělém) musejí vědět všechno. Stejný pocit sdílejí pedagogové nebo pracovníci sociálních služeb. Když nevíme, co člověk s postižením dělá nebo co si někde schovává, znejistíme. Každý člověk má přitom právo mít svá tajemství a rozhodovat o tom, s kým bude informace sdílet a s kým ne.
• Co se sociálních kontaktů týče, jsou u člověka s postižením často omezeny na příbuzné a lidi, kteří navštěvují stejné instituce. Komunikační bariéry, potíže v samostatném cestování a podobné okolnosti nepřispívají zlepšení. Možnost pozvat si kamaráda domů nebo s ním někam vyrazit bývá pro člověka s postižením nereálná. A totéž platí i pro partnerské vztahy.
• Možnosti žití jsou často omezeny buď na původní rodinu, nebo na sociální službu, u které nezáleží na výběru, ale spíš na tom, zda je v ní právě místo.

Toto jsou vyhlídky, které si asi nikdo z nás nedokáže sám pro sebe ani představit. Pro člověka s postižením je ale většina společnosti považuje za běžné a ani se nad nimi nepozastaví. My se ale, prosím, pozastavit pojďme a zamysleme se nad tím, co by s tím vším šlo dělat.

V první řadě je potřeba říct, že si uvědomujeme ohromnou zátěž ležící na bedrech rodin se členem s postižením. Je nám jasné, že na změny již v každodenním náročném fungování nemusí zbývat tolik sil. I proto se budeme snažit dále v článku nabídnout podpůrné materiály a informace, kam se dál obracet o pomoc, aby vše nemuselo ležet na vás.

Celospolečensky je velmi potřebné začít se na člověka s postižením dívat jinak. Není to chodící diagnóza! Je to jedinečná bytost, která má nějaké vlastnosti, má sny a touhy, plní různé sociální role, sám nějak přispívá lidem okolo sebe, a kromě toho všeho má také postižení. Toto postižení bude mít jistě vliv na to, jakou potřebuje podporu. Nemusí to ale automaticky znamenat, že není ničeho schopen samostatně, nebo že je potřeba opečovat ho ve všech směrech. Mnohé věci člověk s postižením nezvládá jen proto, že k tomu nikdy nedostal příležitost.

Velkou pomůckou v oblasti sexuality nám může být srovnání s vrstevníkem bez postižení. Co by mi u vrstevníka bez postižení připadalo v pořádku? Do jakého věku bych mu pomáhal/a s hygienou? (Pokud je pomoc s hygienou nutná, poskytoval/a bych ji vrstevníkovi bez postižení stejným způsobem?) Kdy a jakým způsobem bych ho učil/a, jaké věci patří do soukromí? Co z jeho intimního života bych sdílel/a s jeho učiteli, svými přáteli, mluvil/a bych o tom veřejně? Jaký přístup k němu bych očekávala od společnosti? Žádal/a bych například, aby tolerovali jeho projevy, které překračují společenské normy?

Podobně můžeme postupovat při předávání kompetencí. Co by ve věku mého dítěte již dělal jeho vrstevník bez postižení? Jak můžu docílit toho, aby to mé dítě zvládlo? Můžu procesy nějak zjednodušit a uzpůsobit? Mnohdy zjistíme, že člověk s postižením zvládne věci, na které bychom ani nepomysleli. Musí nás to prostě hlavně napadnout a musíme mu dát čas a prostor se danou věc naučit. Ano, bude to spojené s riziky, ale nepodstupuje je snad každý z nás každý den? A tak se třeba může stát, že od přípravy svačiny se vaše dítě postupně naučí samostatně nakoupit a uvařit celý oběd, bude na sebe hrdé, posílí to jeho sebevědomí a bude mít hned téma k povídání a lepší vyhlídky na navazování vztahů a zapadnutí do společnosti.

Stejné srovnání nám může pomoci také ohledně sexuálních potřeb. Není výjimkou, že sexuální potřeby lidí s postižením jsou patologizovány. Ve školách je například rodičům doporučováno, aby vzali dítě k sexuologovi, neboť při hodině masturbuje. Rodič je vyděšen, když jeho dítě začne projevovat zájem o jinou osobu. To vše je ale přeci naprosto běžné! Samozřejmě všechny projevy sexuality potřebují jasné hranice (které jsou dány zákonnými a společenskými normami). Případnou potíž je ale potřeba vidět ne v sexuální potřebě samotné, ale v tom, jak probíhá její naplňování. A dobrá zpráva je, že na tom se dá pracovat!

A naštěstí se v dnešní době dá pracovat i na možnostech, jak být s někým v kontaktu. Člověk s postižením dokáže používat mobilní telefon i v případě, že neumí číst a psát. Posílání emotikonů, fotek nebo hlasových zpráv mu může být velkým pomocníkem. Může se také třeba naučit samostatně cestovat alespoň po vybraných trasách, navštěvovat vybrané podniky, nakládat s určitým množstvím peněz či platební kartou, nebo pro toto všechno využít osobní asistenci.

Rodičům vřele doporučujeme brožuru Jak na dospívání, která je volně ke stažení na stránkách Společnosti pro podporu lidí s mentálním postižením v ČR a v níž najdete mnohé praktické tipy, jak se sexualitou svých potomků pracovat. Pro podporu se můžete obracet také na sociální služby, které mají díky Doporučenému postupu pro práci se sexualitou za povinnost s tímto tématem pracovat a měl by zde fungovat takzvaný sexuální důvěrník schopný poskytnout Vašemu dítěti nebo i Vám poradenství. Pokud služba takovou nabídku nemá, vyžadujte to po ní. Níže je přiložen leták s výčtem poraden, které Vám v různých částech republiky nabídnou odborné sociální poradenství v oblasti sexuality a vztahů.

A s čím se vlastně na odborníky obrátit? S čímkoli, s čím si nejste jistí. A i s tím, co se jeví jako drobnost. To je vždy lepší než přijít pozdě s už velkým průšvihem. Řekli jsme si, že sexualita je velmi široká oblast a stejně tak široké je pole zakázek, které s klienty řešíme. Jako sexuální důvěrníci či poradci pracujeme s nahotou pouze na obrázkových odborných pomůckách, nikdy ne naživo. Poskytujeme osvětu, poradenství a intervenci. Jako příklad zakázek uveďme nastavování pravidel v domácnosti, podporu v sebeurčení (kdo jsem, jakého jsem věku, co se s tím pojí…), zorientování se ve druzích vztahů, porozumění soukromí, seznámení s právní rovinou sexuálních otázek, zpracování touhy po partnerství či rodičovství, ale také třeba nácvik masturbace (na pomůckách), použití kondomu a prevenci před sexuálním násilím.

Důležité je si říct, že na změny není nikdy pozdě. I když platí, že čím dřív začneme, tím snazší naše cesta bude. Poskytujme lidem s postižením přirozenou postupnou podporu. Pokud nestačí základní osvěta a vhodný přístup v rodině, využívejme podporu sexuálních důvěrníků a poradců dříve, než se vypravíme k sexuologovi. Nečekejme, že se vše vyřeší lusknutím prstů. Na věcech spojených se sexualitou je potřeba pracovat dlouhodobě, někteří lidé budou potřebovat výraznou podporu, ale ani to neznamená, že nejsou schopní své chování změnit. Vidět člověka s postižením, jak o sobě samostatně rozhoduje, je sám se sebou spokojený, hýčká své vztahy a má možnost žít život jako kdokoli z nás – to je věc, za kterou se prostě vyplatí bojovat! Věříme, že každý rodič dělá pro své dítě to nejlepší. Potěší nás, pokud Vám tento článek bude povzbuzením pro to, začít se nad sexualitou svých dětí zamýšlet a hledat cesty, jak je do takového života podpořit.

Autorka letáku: Mgr. Iveta Svitáková, Nebuď na nule – Unie sexuálních důvěrníků

Mgr. Klára Šípová Nebuď na nule – unie sexuálních důvěrníků České republiky, www.nebudnanule.cz

Článek vyšel v časopisu Plus 21 4/2025.

Transformace sociálních služeb je v českém prostředí často prezentována jako zásadní krok směrem k posílení autonomie, začleňování a důstojnosti lidí s postižením. To je bezesporu pravda. Dokonce lze říct, že moderní společnost se bez transformace sociálních služeb neobejde. Přesto v rámci této proměny stále některé oblasti zůstávají na okraji odborné pozornosti. Jednou z těchto oblastí je sexualita. Ačkoli je sexualita nedílnou součástí lidské identity a kvality života, v kontextu sociálních služeb bývá u klientů přehlížena, potlačována nebo redukována jako rizikový faktor. Nebo se na ni raději zapomene. Tento přístup není pouze odborným nedostatkem v rámci transformace sociálních služeb – představuje zásah do základních lidských práv.

Ignorování sexuality lidí s postižením je dlouhodobě zakořeněno v postojích lidí, kteří tyto osoby vnímají především jako objekty péče, nikoli jako dospělé jedince s vlastními potřebami, touhami a právem na sebeurčení. Infantilizace[1], nadměrná kontrola a omezování intimního života jsou často legitimizovány argumentem „ochrany“, avšak ve skutečnosti odrážejí přetrvávající nerovnost moci mezi poskytovateli služeb, pečujícími osobami (rodinami) a samotnými klienty služeb. Sexualita je tak v praxi mnohdy chápána jako něco nežádoucího, problematického, či dokonce nepatřičného. Tento přístup však odporuje modernímu pojetí sociální práce, která staví na respektu k lidským právům a individualitě každého člověka. A proto je tak důležité, aby sexualita lidí s postižením nebyla v rámci transformace sociálních služeb opomíjena a byly nastaveny procesy, které ji do plánu transformace zahrnou jako její nedílnou součást.

Důvody, proč se sexualita v sociálních službách stále obchází, jsou komplexní. Patří mezi ně nedostatek vzdělání pracovníků, absence metodické podpory, obavy z reakce rodin klientů, ale také hluboce zakořeněná společenská tabu. Sexualita lidí s postižením narušuje stereotypní představy o jejich „nevinnosti“ či „neschopnosti“, a proto bývá jednodušší ji ignorovat než práci s ní odborně uchopit. Tento přístup však vede k neinformovanosti a frustraci na straně klientů i personálu sociálních služeb a ke zvýšenému riziku zneužívání lidí s postižením, protože lidé bez adekvátních informací a podpory nemohou bezpečně rozvíjet své vztahy ani porozumět vlastním hranicím.

Začátkem roku 2025 nabyl účinnosti Doporučený postup MPSV č. 5/2024 pro práci se sexualitou v sociálních službách, který jsme pro MPSV vytvořili s kolegy z Nebuď na nule. Právě ten by mohl být jedním ze základních kamenů při transformaci sociálních služeb v naší republice. Pokud totiž má být transformace sociálních služeb skutečně ucelená, musí zahrnovat i oblast intimity a sexuality. To s sebou nese nejen vzdělávání pracovníků, ale také vytváření prostředí, které respektuje soukromí a podporuje sebeurčení klientů. Součástí této změny je rovněž otevřený dialog s pečujícími osobami, které často potřebují podporu při přijímání skutečnosti, že jejich dospělé dítě má právo na vlastní intimní život. Stejně důležitý je přístup ke srozumitelným informacím o vztazích, sexualitě a bezpečí, které musí být dostupné všem lidem bez ohledu na postižení.

Transformace sociálních služeb není pouze technickým procesem, ale především změnou hodnot a přístupů. Pokud budeme sexualitu nadále přehlížet, zůstane tato transformace neúplná a lidé s postižením budou nadále vystaveni diskriminaci v jedné z nejzákladnějších oblastí lidského života. Sexualita není okrajové téma, ale klíčová součást lidské důstojnosti. Je nezbytné ji přestat vnímat jako problém a začít ji chápat jako přirozenou součást podpory, kterou sociální služby poskytují.

Je čas změnit přístup. Ne potichu. Ne postupně. Ale jasně, otevřeně a s odhodláním.

Pavla Dobešová, sexuální poradkyně pro specifické cílové skupiny lidí s postižením, lektorka Nebuď na nule

---

[1] Přístup, kdy je člověk s postižením vnímán jako věčné dítě a podle toho se k němu okolí chová – např. je vylučován z rozhodování o své osobě, jsou mu nabízeny dětské aktivity, oblečení neodpovídající věku apod.

Doporučený postup č. 5/2024 pro práci se sexualitou v sociálních službách (dále Doporučený postup), který jsme pro MPSV vytvořili s kolegy z organizace Nebuď na nule, vešel v účinnost 1. 1. 2025. Jedná se o dokument, který zdůrazňuje nezbytnost zajištění podpory klientů sociálních služeb v oblasti sexuality, vztahů a rodičovství; jeho cílem je zjednodušit kontrolu práce s tímto tématem a zamezit špatné praxi a porušování práv klientů.

Doporučený postup nedávno oslavil první rok svého života a pro mě to byl bez nadsázky rok života s tímto dokumentem. Jednak jsem ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR realizovala několik školení, která měla za cíl širokou i odbornou veřejnost seznámit s tímto počinem. Jednak jsem o něm referovala na každé vzdělávací akci, kterou jsem lektorovala v rámci nabídky Nebuď na nule. A v neposlední řadě jsem o něm diskutovala a sbírala podněty ze skupin sexuálních důvěrníků[1], které jsem měla možnost v rámci supervizí, napříč celou Českou republikou, za rok 2025 navštívit.

Doporučený postup jsme tvořili s nadějí, že nastartuje změny v sociálních službách pozitivním směrem a bude organizacím dobrým průvodcem, jak práci se sexualitou zavést tak, aby byla funkční pro celý systém služby, klienty, ale i pracovníky. 

Jaké jsou tedy postřehy z terénu? 

„Nevím, neznám, nezaznamenal/a jsem, neviděl/a jsem, nečetl/a jsem.“ To byla častá reakce na můj dotaz k ověření povědomí o existenci Doporučeného postupu, přestože víme, že byl z MPSV rozeslán do všech organizací poskytujících sociální služby. Lidé, s nimiž jsem měla možnost hovořit, často zmiňovali nedostatek informací a skutečnost, že až k nim – tedy do spodních vrstev služeb, se zpráva o jeho existenci vůbec nedostala. Není překvapením, že jsem tuto reflexi zaznamenala zejména v rámci otevřených kurzů, ale zamrazilo mě, když několikrát zazněla i z úst pracovníků organizací, kteří již s tématem sexuality a vztahů lidí s mentálním postižením, dle svých slov, několik let pracují. Dá se tedy říct, že je v prostředí sociálních služeb stále mnoho organizací, které o Doporučeném postupu neměly, nebo dokonce stále nemají ponětí.

Na druhou stranu v reakcích sexuálních důvěrníků, tedy odborníků na toto téma, často zaznívalo „četl/a jsem, znám, není to nic nového, už podle toho pracujeme, Protokol máme“. Sexuální důvěrníci doplňovali, že podle Doporučeného postupu aktualizovali stávající dokumenty služby včetně Protokolu sexuality[2]. V některých službách si pochvalovali, že „vedení to – práci se sexualitou – začalo brát konečně vážně.“ Pro některé se Doporučený postup stal doslova „argumentačním nábojem“ pro diskuze s rodiči dospělých klientů s mentálním postižením, vůči kterým musí někdy pracovníci hájit práva svých klientů na vztahy a bezpečné prožívaní vlastní sexuality. V některých službách zařadili Doporučený postup do obsahu povinných vstupních školení pro nové zaměstnance.

Dalo by se tedy říct, že se v sociálních službách s ohledem na účinnost Doporučeného postupu pohybujeme na obou pólech. Co nám do celkového obrázku ještě chybí, je reflexe inspektorů kvality sociálních služeb, a to, jak s Doporučeným postupem pracovali oni, zda jim v praxi pomohl se lépe zorientovat v konkrétní sociální službě a dobře „změřit“ míru respektu a ochotu a schopnost odborně pracovat s tématem sexuality a vztahů klientů.

Je zřejmé, že standardizace práce se sexualitou v sociálních službách je stále na začátku a vydání Doporučeného postupu samo o sobě zdaleka nestačí k uskutečnění změny. Přesto je jeho existence zásadním prvním krokem. Je dokumentem, o který se můžeme opřít při prosazování práce se sexualitou v sociálních službách, a dává možnost vyvíjet na služby tlak ve věcech, které by měly být samozřejmé již na základě lidskoprávních dokumentů, nyní jsou ale definované zřetelněji. Také samotní klienti a pečující mají možnost opřít se o Doporučený postup, chtějí-li v organizaci zajistit podporu v oblasti sexuality, vztahů a rodičovství.

Mgr. et Mgr. Petra Synková Konečná

Psychoterapeutka, supervizorka, lektorka a sexuální poradkyně pro specifické cílové skupiny lidí s postižením organizace Nebuď na nule.

---

[1] Pracovní skupiny sexuálních důvěrníků fungují v rámci Nebuď na nule – unie sexuálních důvěrníků jako platformy pro sdílení a rozvoj dobré praxe v poskytování podpory lidem s postižením či znevýhodněním v oblasti sexuality a vztahů. Více informací na https://www.nebudnanule.cz/skupiny-sexualnich-duverniku/

[2] Oficiální dokument organizace, který koncepčně, kompetenčně a metodicky vymezuje práci se sexualitou v konkrétní organizaci/službě.

V Nebuď na nule pomáháme organizacím zavádět práci se sexualitou tak, aby byla bezpečná, funkční a metodicky ukotvená! Na tom teď pracujeme s Paprskem Velké Opatovice, p. o.

Spolupráce začala kurzy Respektujícího přístupu pro všechny pracovníky organizace, pokračovala školením Sexualita 1 a navazující metodickou prací se sexuálními důvěrníky.

Společně jsme vytvořili Protokol sexuality, který nyní spolu s managementem implementujeme do systému dokumentace a procesů celé organizace, aby se stal živou součástí praxe. S protokolem se seznamují všichni pracovníci.

Důvěrníci jsou zapojeni do Skupiny sexuálních důvěrníků v rámci Unie sexuálních důvěrníků a po zavedení systému budou i nadále pravidelně čerpat metodické případové supervize od Nebuď na nule. Ty poslouží nejen jako podpora v jejich práci, ale také jako nástroj kontroly a hodnocení.

Takto může vypadat dobrá praxe a dlouhodobá komplexní spolupráce v souladu s Doporučeným postupem MPSV č. 5/2024 pro práci se sexualitou v sociálních službách.

Na fotografii: Pracovní skupina k Protokolu sexuality spolu s Mgr. Vendulou Kouřilovou, která za Nebuď na nule organizaci Paprsek celým tímto procesem provází.

Naše kolegyně prof. Iva Strnadová a Dr. Jana Bernoldová měly výjimečnou příležitost vzdělávat přibližně 80-100 českých soudců na Justiční akademii v Praze. Jejich tříhodinová sekce v rámci celodenního semináře se zaměřila na téma, které je oběma blízké: podporu rodičů s mentálním postižením v péči o jejich děti.

Jaké bylo jejich klíčové poselství?

Kolegyně se snažily změnit způsob kladení otázek: místo „mohou být rodiči?“ bychom se měli ptát „jak podpoříme jejich úspěch v rodičovství?“ – protože s vhodnou podporou šitou na míru dosahují rodiče s mentálním postižením 90% úspěšnosti v rodičovských dovednostech!

Soudcům děkuje za pozitivní ohlasy. Projevili skutečnou otevřenost vůči přístupu založenému na silných stránkách a kontextu každé rodiny. Pochopili, že každá rodina si zaslouží individuální posouzení, ne předpoklady založené na diagnóze.

Kolegyně odcházely s velkou nadějí. Když změníme perspektivu a zaměříme se na podporu namísto na předpokládané deficity, mění se celý přístup k těmto rodinám. Pro rodiče s mentálním postižením a jejich děti to znamená rodiny, které zůstávají pohromadě, děti, které prospívají, a rodiče, kteří jsou oceňováni za to, co svým rodinám přinášejí.

Děkujeme Justiční akademii a všem zúčastněným soudcům za jejich otevřenost a zájem o toto důležité téma.

Včera jsme odeslali Otevřenou výzvu Sexuologické společnosti ČLS JEP a Ministerstvu zdravotnictví České republiky za ukončení neetické a zdraví ohrožující praxe předepisování anti-libidální medikace mužům s mentálním postižením a/nebo autismem za účelem tlumení jejich sexuálních potřeb. K tomuto kroku jsme přistoupili společně s Dětmi úplňku a Společností pro podporu lidí s mentálním postižením v ČR, z. s.

Požadujeme, aby:

Byl vytvořen klinický doporučený postup, v němž bude léčba anti-libidální medikací u lidí s mentálním postižením vymezena pouze pro případy pachatelů sexuálních trestných činů a bude v maximální možné míře podmíněna zajištěním jejich souhlasu.

Byla ukončena praxe předepisování anti-libidální medikace nezletilým.

Byly v přiměřeném přechodném období přeposouzeny případy všech stávajících uživatelů anti-libidální medikace a individuálně nastaven proces depreskripce těchto léků.

Byla systémově posílena odborná spolupráce mezi odbornými poradci v oblasti sexuality a vztahů lidí s postižením a lékaři-sexuology.

Požádali jsme Kancelář veřejného ochránce práv, aby se ujala moderování této diskuze.

Pevně věříme, že žádoucí změny přinesou zlepšení života nejen lidí s postižením, ale i všech, kdo je podporují.

Celý text výzvy naleznete zde.