unie sexuálních důvěrníků České republiky
Skupina sexuálních důvěrníků z Olomouckého kraje byla velmi kreativní
. Na své setkání si pozvala Káťu Donátovou, aby vyzkoušela jednoduché využití kresby a obrázků při práci s klientem.
Protože potřebujeme být pro naše klienty srozumitelní a nazorní !
„Někdy má strach velké oči, ale na školení s Káťou jsem si vyzkoušela, že to jde snadno“ 
O doporučeném postupu MPSV pro práci se sexualitou mají již informace také ředitelé příspěvkových organizací v oblasti sociálních sluzeb Královéhradecký kraj . Děkujeme za pozvání na metodické setkání, které se konalo v rámci pravidelných porad. Lektorovala Petra Synková Konečná.
Jaký je rozdíl mezi sexuálním důvěrníkem a sexuálním poradcem? Jak pracovat s rodiči, kteří infantilizují své dospělé děti s mentálním postižením?Sexuální asistence skutečně není registrovanou sociální službou?
Tyto a mnoho dalších otázek zazněly na semináři Práce se sexualitou lidí se zdravotním postižením v rámci sociálních služeb, její hodnocení a kritéria v kontextu Doporučeného postupu MPSV ČR, které 5. 5. 2025 pořádalo Ministerstvo práce a sociálních věcí a lektorsky a obsahově zajistilo Nebuď na nule a lektorka Petra Synková Konečná.
Včera jsme odeslali Otevřenou výzvu Sexuologické společnosti ČLS JEP a Ministerstvu zdravotnictví České republiky za ukončení neetické a zdraví ohrožující praxe předepisování anti-libidální medikace mužům s mentálním postižením a/nebo autismem za účelem tlumení jejich sexuálních potřeb. K tomuto kroku jsme přistoupili společně s Dětmi úplňku a Společností pro podporu lidí s mentálním postižením v ČR, z. s.
Požadujeme, aby:
Byl vytvořen klinický doporučený postup, v němž bude léčba anti-libidální medikací u lidí s mentálním postižením vymezena pouze pro případy pachatelů sexuálních trestných činů a bude v maximální možné míře podmíněna zajištěním jejich souhlasu.
Byla ukončena praxe předepisování anti-libidální medikace nezletilým.
Byly v přiměřeném přechodném období přeposouzeny případy všech stávajících uživatelů anti-libidální medikace a individuálně nastaven proces depreskripce těchto léků.
Byla systémově posílena odborná spolupráce mezi odbornými poradci v oblasti sexuality a vztahů lidí s postižením a lékaři-sexuology.
Požádali jsme Kancelář veřejného ochránce práv, aby se ujala moderování této diskuze.
Pevně věříme, že žádoucí změny přinesou zlepšení života nejen lidí s postižením, ale i všech, kdo je podporují.
Celý text výzvy naleznete zde.
Petr Eisner a Hana Šimáčková připravili k 1. celostátnímu setkání sexuálních důvěrníků České republiky, které se konalo 30.3. 2023 v Pardubicích, brožuru s vymezením pojmu sexuální důvěrník. Tato brožura vychází z dlouholeté praxe zavádění této pracovní pozice v sociálních službách a ve školství.
Představujeme Vám příručku Jany Bernoldové a Ivy Strnadové, která se v deseti krocích věnuje otázce rodičovství lidí s mentálním postižením.
„S touhou po dětech se mezi lidmi s mentálním postižením můžeme setkat kdekoliv. Pracovníci ji mohou odhalit buď přímo ve vyjádřeních klienta: „Chtěla bych miminko.“ „Chceme být skutečná a úplná rodina, tak jako moje sestra má svou rodinu.“ a nebo nepřímo v projevech svých klientů, když například nosí panenky, dívají se do kočárků nebo se rozněžňují u dětského zboží v obchodě. Šance, že se při podpoře osob s mentálním postižením setkáme s tématem řešení touhy po dětech, je poměrně vysoká.„
Další zajímavou osobností, se kterou Vás v rámci „NNN Rozhovory“ chceme seznámit, je paní Eva Nováková. O její práci, vzdělání i vzdělávání v oblasti sexuality, si s Evou povídal Petr Eisner.
Kdo je Eva Nováková?
Lektoruje kurzy „(ne)sexuální výchovy“ pro děti, rodiče a učitele. Pozitivně, bez tabu a vulgárnosti přistupuje k tématům týkající se (ne)sexuálních témat. Po studiu Filozofické fakulty v Ženevě rok cestovala a pracovala jako dobrovolník v Jižní Americe a v západní Africe. Po návratu do ČR absolvovala během mateřské dovolené kurz metodika prevence v Praze a kurz mediátora. Pár let je na volné noze, před tím byla zaměstnaná v neziskovce jako metodik prevence a koordinátorka programů. Jeden školní rok strávila s šestiletou dcerou v Austrálii, kde cestovaly a pracovaly za ubytování a stravu.
Občas můžete Evu slyšet i v rádiu. Je autorkou projektu prevence sexuálního zneužívání on-line kurzu Eda a Ela (alias Kalhotková pravidla). Nakladatelství Portál navrhla a přeložila knihu pro děti od kanadské sexuoložky J. Robert: Nenech si to líbit, 2013.
Pravidelně se účastní workshopů a kurzů „Vzdělávání o životě vztahovém, citovém a sexuálním“ v Belgii a Francii. Čerpá především ze zahraničních zdrojů a odborné literatury.
Má za cíl zpřístupnit vědecky podložené informace širší veřejnosti v oblasti citové, vztahové a sexuální výchovy a prezentovat sexualitu i mimo rámec prevence, rizik, nebezpečí a násilí.
Evo, nedávno jste vytvořila a spustila krásné webové stránky www.mluvteosexu.cz a www.mluvtesdetmi.cz, přibližte nám prosím, co stránky nabízejí?
První webová stránka je nabídka služeb pro děti od 4-18 let a zároveň možnost seminářů nejen pro učitele, kteří se chtějí věnovat sexuální výchově.
Druhá webová stránka nabízí online kurz, který je prevencí zneužívání dětí, je určena rodičům i učitelům a dětem od 4-10 let. Dá se použít jak v domácím prostředí jako pomůcka v rozhovorech s dětmi, tak i ve škole jako součást výuky např. v prvouce.
Myslím, že mnoho lidí, ať už laiků anebo třeba pedagogů, vůbec netuší, že systematická sexuální výchova nebo osvěta pro děti v ČR existuje a že ji mohou poptávat. Je zájem o Vaši práci velký anebo myslíte, že se zatím lidé tohoto tématu obávají a vyhýbají se mu?
Mám pocit, že přichází takové zlomové období. U rodičů je to vyšší poptávka. Z jedné strany mají o děti strach, pak tu hraje roli snadný přístup dětí k internetu, zvídavost a chování dětí, na které chtějí a musí rodiče i pedagogové reagovat. A samozřejmě proměna společnosti jako takové: otázky rovnosti pohlaví, sexuální orientace, sexuální identity, otevřené diskuze o domácím a sexuálním násilí ve vztazích, hypersexualizace společnosti-média, plakáty, filmy, reklamy. A nedílnou součástí je i příprava na vztahy, partnerství a manželství. Určitě je důležité zmínit i generační rozdíly. Nová generace je otevřenější a chce o tématech mluvit, chce mít informace na základě, kterých může jednat a žít zdravě a spokojeně.
Jak jste Vy sama k tomuto profesnímu zaměření dospěla? Co Vás motivovalo?
V 18 letech jsem odjela jako au-pair do Ženevy. Pracovala jsem v rodině, kde maminka dětí působila jako psycholog v Centru plánování rodiny v Ženevě. Viděla jsem a slyšela jsem, jak s dětmi mluví o vztazích, o těle, pubertě menstruaci, poluci, o tom, že má dítě právo říct ne. Navíc děti získávaly informace i ve škole. Věděli toho víc než já sama. Učila jsem se francouzsky a mnoho knížek, které měly doma bylo o psychologii, vztazích, sexu, antikoncepci. Různé letáčky a dokumenty. I já sama jsem tehdy prožívala první vážnější vztahy, proto ta vnitřní motivace pochopit, jak to je a proč to někdy drhne a co s tím.
My se často setkáváme s tím, že pracovníci v sociálních službách nebo školství buď žádnou sexuální výchovu nebo osvětu poskytovat nechtějí anebo se naopak do ní vrhají lidé bez dostatečného vzdělání.
Vy máte v tomto ohledu velmi specifické vzdělání ze zahraničí, prosím povězte nám, co jste absolvovala, abyste se stala kompetentní pro profesionální poskytování sexuální výchovy a osvěty? A lze se i dále kontinuálně vzdělávat – asi musíte do opět do zahraničí?
Myslím si, že nikde v ČR není statut lektora sexuální výchovy. Kdo, jak a kdy by měl děti rodiče a učitele vzdělávat o životě citovém, vztahovém, sexuálním mimo programy prevence. Není určeno, co je úkolem a náplní práce lektora sexuální výchovy. Díky mému studiu na filozofické fakultě v Ženevě jsem měla možnost získat vzdělání v psychologii, pedagogice, antropologii, dějin lidské sexuality apod. v rámci volitelných předmětů a seminářů.
Od té doby si sama vyhledávám kurzy a workshopy v rámci celoživotního vzdělávání zejména ve Francii a Belgii, i když je to finančně a časově náročné. V době Covidu probíhají některé kurzy online, ale není nad osobní setkání s lidmi, kteří se vzájemně dělí o své zkušenosti, řeší se příklady z praxe a nové metodologie i informace. V ČR mi pomohl kurz mediace a kurz metodika prevence, kde jsem si více osvojila techniky efektivní komunikace a zákony skupinové dynamiky. Využívám i možných konzultací se zahraničními odborníky, kupuji si a studuji odbornou zahraniční literaturu, hledám zdroje pro učební materiály.
Kdybyste měla pro naši zem najít vzor v zahraničí, jakou zemi byste vybrala a jak tam systém sexuální výchovy a osvěty funguje? Jen v rámci EU jsou v tomhle ohledu obrovské rozdíly a máme tu na jedné straně škály Holandsko a na druhé Polsko. Jak si podle Vás stojí ČR?
Více se orientuji mezi frankofonními státy: Belgie, Švýcarsko a Kanada. V Ženevském kantonu má sexuální výchova tradici od počátku sedmdesátých let, sexuální výchovu zde zajišťují zaměstnanci Centra plánování rodiny a sexuálního zdraví. Jsou absolventy kurzu s certifikátem nebo diplomem. Centrum plánování rodiny je odděleným pracovištěm tamější kantonální nemocnice, nachází se hned naproti porodnice a gynekologie. Školy mají zákonem daný počet hodin, kdy odborný lektor přichází pravidelně nebo na požádání školy. Pro všechny děti je výuka zdarma, protože je součástí „osnov“. Navíc ve švýcarských školách působí psycholog a zdravotní sestra/bratr, na které se mohou obrátit děti, rodiče i učitelé v případě potřeby. Každý rodič obdrží na začátku školního roku brožurku, kde jsou tzv. workshopy pro rodiče k výchově dětí. Tzn. že sexuální výchova není prezentována v rámci prevence, ale jako součást výchovy a vzdělávání dítěte, za kterou je odpovědný rodič. Spolupráce školy a rodičů hraje zásadní roli.
Kanada po 20 letech opět vrací povinnou sexuální výuku do škol, právě z důvodů potřeb dětí a reakcí rodičů na vzrůstající počet násilí ve školách a sociálních sítích. Za výuku jsou odpovědní učitelé, kteří jsou průběžně vzděláváni.
Ve Francii je myslím od roku 2001 povinná sexuální výuka, od mateřské školy minimálně tři vstupy za rok. Podle posledních průzkumů ji neplní ani 25% škol. Důvod: nedostatek peněz a rozdílný přístup škol a vzdělávacích institucí, chybí odborníci a podpora státu.
V ČR máme doporučenou metodiku z roku 2009, ve školách působí neziskovky a někde učí učitelé. Přístup v ČR je nejednotný a probíhá v rámci primární prevence. Mám pocit, že si nyní Česká republika hledá svou vlastní cestu. Moc tomu fandím.
Já mám zkušenost, že jakmile se v ČR o oblasti školství někdy otevře téma sexuální výchovy, je to z toho vždy téměř skandál. Téma, které roky nikdo nezmínil, vyvolá dramatickou debatu a začne se k němu vyjadřovat mnoho nekompetentních lidí. Proč myslíte, že ČR jako sekularizovaná země „ateistů“, má problém s takovým tématem a proč se stále nepodařilo plnohodnotně ukotvit sexuální výchovu v plné šíři do učebních plánů a osnov?
Pokud se vrátím k zahraničním zemím, kde má sexuální výchova tradici, má i pevnou politickou podporu. Což v ČR nevidím. Další věcí je, co si každý představí pod pojmem sexuální výchova a jak je realizována ve školách. Většinu lidí napadne sex. A sex je intimní věc. Ať už nazýváme sexuální výchovu: vzdělávání o zdravé a zodpovědné sexualitě nebo vztahová, sexuální a citová výchovy apod., stále se zde prolínají tři základní věci:
O to víc, vnímám potřebu diskuse, komunikace ze strany odborníků k rodičů a dětem. Protože dnes nestačí mluvit o antikoncepci, prevenci pohlavně přenosných nemocí a neplánovaném těhotenství. Nelze dále mluvit o sexuální výchově v rámci prevence patologického chování a násilí. Je na čase obrátit minci a ukázat sexualitu z druhé strany jako zdravý a pozitivní zdroj života. Sexualita je o komunikaci: navzájem si naslouchat, důvěřovat si, analyzovat, komunikovat, aktivně hledat, implementovat … je to klíč, který pomáhá užít si naplňující citový, vztahový a sexuální život.
Jaké jsou na základě Vaší praxe největší bloky nebo tabu, ať už na straně škol, pedagogů nebo rodičů dětí?
Nemohu zobecňovat a mluvit za všechny školy, učitele a rodiče. U některých rodičů je to prostý strach. Strach rodičů, že se děti dozví informace, které jim nepřísluší. Strach z toho, co odpovím, když se dítě zeptá. Strach je přirozený, rodiče ani učitelé se necítí pevný v kramflecích kdy, co a jak říct. Strach způsobuje i nevědomost. Málo informací, žádná tradice v sexuální výchově v minulých generacích, strach mluvit o tom, co sexuální výchova přináší: potěšení, zdraví, spokojenost, naplnění, právo vědět a zná.
U pedagogů vnímám silnou potřebu mluvit o sexualitě, ale brzdí několik faktorů. Např. strach z rodičů: „…Co když si budou stěžovat, že se učíme o penisech a vulvách.“
Dalším blokem může být způsob výuky: chybí vhodné materiály, proškolení pedagogů a zaměstnanců ve školách, osobnost a hodnoty učitele, které jsou podstatné v sexuální výchově. Způsob komunikace učitelů s žáky, vést dialog bez hodnocení a kritiky. Dále je potřeba podpořit učitele Rámcovým vzdělávacím programem, aby věděli, co a jak učit a zároveň se odvolat na RVP v případě stížnosti rodiče. Součástí podpory je beze sporu mentoring a konzultace pro učitele.
Jaká jsou hlavní témata sexuální výchovy, kterými se s dětmi zabýváte? Proč je důležité, aby sexuální výchova probíhala kontinuálně?
Hlavním tématem je „Tělo“. Všechno se odvíjí od znalosti těla: anatomie, funkce, emoce a pocity, chování, soukromí a intimita atd. Cílem je pomoc dětem a mladým si uvědomit souvislosti a interakci mezi biologickou, psychickou, sociální, citovou a sexuální stránkou těla, která tvoří identitu člověka. Na tu navazuje vztah s okolím.
Jelikož se člověk vyvíjí, jeho znalosti, dovednosti, postoje se prohlubují. Je to stejné jako, když stavíte dům. Základy pokládáte v dětství, každá nová informace je další cihlou ke znalosti sám sebe. Když si představíme, že se sexuální výchovou začínáme v 11-13 letech, je to stejné jako bychom stavěli dům od střechy.
Sexuální, vztahová a citová výchova začíná nevědomě už před narozením dítěte: to jak se na něj rodiče těší, jak si matka s dítětem povídá, jak se na něj připravuje, jak si dítě představuje, jak si představuje čas s ním, zda to bude kluk nebo holka… to vše je začátek. Tady už vzniká dialog. Proto kontinuální výchova. Čím je dítě starší, potřebuje nové informace, využívá svého přirozeného objevování a zvídavosti, která se s věkem proměňuje. Proto mluvím o tzv. spirálovém modelu. Čím je dítě starší, tím více informací potřebuje vědět, aby si vytvářelo dovednosti a postoje.
Nyní ten model funguje obráceně, nejdřív děti i mladiství experimentují s tím, co ví nebo si na základě informací z internetu, od kamarádů a svých vlastních představách vytvoří a teprve potom se dozvídají, jak to je…
My pracujeme převážně s lidmi s postižením, a ti si často nedokážou informace vyhledat sami a nebo pro ně informace nejsou dostupné ve srozumitelné formě.
Jak je to u dětí bez postižení? Jsou pro ně dnes informace dostupné a srozumitelné, pokud nemají to štěstí, aby mohli sexuální výchovu nebo osvětu aktivně odněkud čerpat?
Snadný přístup k internetu, mnoho informací, sexualizovaná média a společnost, vytížení rodiče a generace rodičů, která neprošla sexuální výchovou. I to může být hendikepem pro tuto generaci dětí. Jedním z mých úkolů během sexuální výchovy je i třídit získané informace z domova, z internetu, od kamarádů. Dám příklad. Je velký rozdíl mezi dítětem, které narazilo na pornografické video a nemělo to s kým probrat nebo se svěřit. A dítětem, které si o tom promluvilo s rodičem nebo s lektorem ve třídě, mohlo to ventilovat a ulevit si, jen tak si v klidu o tom popovídat.
Pokud rodič od narození reaguje se zájmem na jakýkoliv dotaz a chování dítěte bez hodnocení, kritiky a strašení, vytváří si s dítětem bezpečný vztah a stává se pro dítě hlavním zdrojem informací. Až bude dítě v pubertě, dozví se mnoho věcí nejen o sexu mezi kamarády a z internetu, ale bude to navíc probírat se svým hlavním zdrojem-rodičem. Pro děti, kteří tuto možnost nemají, to bývá třeba učitel/učitelka, kterému věří.
Spolu jsme se shodli, že bychom si přáli, aby sexuální výchova probíhala ideálně automaticky a spontánně v rodině a k tomu tedy potřebujeme informovaného a respektujícího rodiče. Proč se tolik rodičů v ČR tématu vyhýbá? Nabízíte cílenou podporu rodičům, aby věděli, jak mají postupovat?
Rodič je hlavním aktérem sexuální výchovy. Je vzorem pro dítě od narození, reaguje na jeho potřeby, odpovídá na jeho otázky, svým chováním a stanovením hranic dítě doprovází a předává mu hodnoty. Rodiče mají strach. Strach o dítě: „Co když řeknu něco, co mu ublíží?“ Nebo osobní strach: tabuizované téma v rodině, negativní zkušenosti z dětství. Nebo jen prostá neznalost a nevědomost.
Mnozí si myslí, že je to téma, které do výchovy nepatří. ALE třeba právě ten strach o dítě je žene s tím něco udělat. Protože se bojí, že internet to udělá za ně. Cítím mezi rodiči šířící se paniku, kdy mají stále menší a menší kontrolu nad sexuální socializací dítěte. Tzn. sexuální chování dítěte v interakci s ostatními dětmi, každodenními situacemi, médii, internetem ale také rodiči, učiteli, trenéry atd.
Vzniká nám tu paradox. Stále více mladších dětí má mobil, aby rodiče věděli, kde dítě je, s kým si hraje, co hraje za hry, s kým chatuje apod. Ovšem přímo úměrně mají nižší kontrolu nad tím, co dítě nejen v kyberprostoru dělá.
Druhá věc je sexuální zneužívání. Vzdělávací programy zaměřují prevenci sexuálního zneužívání na děti, ale v tomto tématu se musí vzdělávat především rodiče a dospěláci. Ty jsou odpovědní za bezpečí dítěte a nedopustit, aby mu bylo ubližováno. Nastavují hranice soukromí, co se smí a nesmí.
Proto v každé besedě s rodiči se věnujeme tomu, jak na to, abychom s dětmi o sexualitě nemluvili stále jenom v kontextu násilí, zneužívání, strachu a ubližování. A opět nás to vrací k tématu těla. Jak mluvit s dětmi o těle, pohlavních orgánech, funkcích těla, emocích atd. S ohledem na věk dítěte a jeho vývojové období a mentální zralost. Víte kolik rodičů nezná anatomii těla a pohlavních orgánů, jak je to se spermií a vajíčkem, nemluvě o vztazích, komunikaci, souhlasu, pohlavní identitě a sexuální orientaci. Takže díky dětem se dostávám k rodičům a k jejich osvětě.
Evo, jsme na konci rozhovoru. Děkuji Vám za Váš čas a práci a nechávám prostor pro Váš závěrečný vzkaz čtenářům.
Přeji všem, aby měli místo/prostor, kde by mohli mluvit, sdílet a ptát se na vše, co potřebují vědět z (ne)sexuálních témat, aniž by je někdo hodnotil a kritizoval. Proto je potřeba vzdělávat se a diskutovat nejen o sexualitě.
Já osobně se těším, na další setkávání a workshopy osobně, mimo online svět.
Klára prožila čtyřiadvacet let v jedné domácnosti se sestrou s mentálním postižením, díky čemuž měla možnost poznat mnohé další rodiny se členem s postižením a sdílet s nimi zkušenosti, které taková rodinná situace přináší. To ji nakonec přivedlo i ke studiu speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, nejprve v kombinaci s českým jazykem, později jako samostatného oboru.
Při studiu Klára pracovala jako asistentka v chráněném bydlení a v osobní asistenci. Zároveň byla po celou dobu v kontaktu s Komunitní centrum MOTÝLEK, jehož klientkou dříve byla její sestra a kde v současné době Klára pracuje jako sociální pracovnice v centru denních služeb určeném pro děti a mladé dospělé se zdravotním postižením.
Klára se zaměřuje především na témata rodina se členem s mentálním postižením, „speciální“ sourozenectví, osamostatňování člověka s mentálním postižením a plánování budoucnosti.
Říká, že ji v mnohém posunul kurz Petra Eisnera „Sexualita a vztahy lidí s postižením I“, kde pochopila, že sexualita je nedílně spjata s celoživotním fungováním člověka, a poznala, co se může stát, pokud zůstane tabuizována.
V současné době je Klára jednou z účastnic nultého ročníku Sebezkušenostního výcviku: Sexuální poradce pro specifické cílové skupiny lidí s postižením a těší se na práci celorepublikové koordinátorky Skupin sexuálních důvěrníků.
Jana Bernoldová, Ph.D. vytvořila pro NEBUĎ NA NULE – konkrétně pro naše skupiny sexuálních důvěrníků – materiál, který se věnuje vyvracení nejčastějších mýtů o plánování rodičovství lidí s mentálním postižením.
Ano, jedná se o dlouhou dobu plánovaný a poptávaný Sebezkušenostní výcvik: Sexuální poradce pro specifické cílové skupiny lidí s postižením. Jak už název napovídá, cílem výcviku je vydefinovat profesi Sexuálního poradce, zkompetentnit profesionála, který si své kompetence může na základě tohoto vzdělání přenášet v rámci různých zaměstnání, a dokonce i některých oborů.
Tímto výcvikem tedy v podstatě tvoříme novou profesi, flexibilní a přenosnou, mohu říci, že tu, ve které jsem byl u nás v České republice dlouhou dobu osamocen. Mým přáním je, aby pak poradci mohli fungovat v domovských organizacích, v rámci svých regionů a jejich podpora byla lehce a rychle dostupná všem zájemcům.
Sám výcvik byl v přípravných fázích poměrně dlouho a já jsem se musel přes svou praxi ujistit, že se skutečně jedná o něco, co bude mít přínos a efekt a naváže na mou dosavadní činnost.
Vycházíme mimo jiné i z mé zkušenosti, absolvování výcviku na téma práce se sexualitou lidí s postižením v Německu a Holandsku v letech 2008 a 2009, kde jsem měl tu možnost potkat „rodiče“ práce se sexualitou v Holandsku, Erika Bosche a Ellen Suykerbuyk. Jejich práce a přístup mě profesně i lidsky velmi ovlivnili a jsem velmi rád, že se nám s NEBUĎ NA NULE podařilo získat je k další spolupráci.
Postupem času jsem sestavil hrubou kostru výcviku a obaloval ji pak na základě zkušeností z praxe zde v České republice. Mnoho věcí z Holandska totiž nebylo možné do českých podmínek aplikovat. Kontakt a spolupráce s českými odborníky, kteří se mohou na výcviku podílet a realizovat byl pak posledním nezbytným dílem skládačky.
Obsahově se může u Sexuálního poradce jednat o velmi podobnou náplň, jako u Sexuálního důvěrníka. Ten je však limitován jmenováním do této pozice na konkrétním pracovišti a jedná se u něj o pracovní pozici, nikoli profesi. Pokud důvěrník z pracoviště odejde, o tuto pozici přichází. Sexuální poradce si své kompetence přenáší sebou, profese mu zůstává. Dá se říci, že výcvik je zde právě pro Sexuální důvěrníky, aby mohli své kompetence ukotvit a prohloubit si je.
Jedině to, že také pracují se sexualitou lidí s postižením, ovšem jinými prostředky a metodami a v jiném prostředí. Snažíme se naopak o jasné odlišení Sexuálních důvěrníků od Sexuálních asistentek/asistentů a výcvik, který povede k další jasné definici profese Sexuálního poradce toto rozlišení dále podpoří a vymezí. Tyto profese nesmí splývat a být zaměňovány, jak se bohužel často děje.
Jednodenní kurzy na téma sexuality a vztahů lidí s postižením školím už od roku 2006 a průběžně je doplňuji jak o poznatky z mé praxe, tak dalším odborným dovzděláváním se a zkušenostmi, které jsem měl možnost čerpat od jiných odborníků v oboru.
Kurzy se za tu dobu vyvíjely, stejně jako já a látka časem vykrystalizovala do pevného nosného tvaru pro základní orientaci a praktické ukotvení v práci se sexualitou, ale časová dotace jednodenních kurzů se ukázala být velmi limitující.
Po absolvování výcviku pro práci se sexualitou u holandských kolegů v letech 2008-2009, kdy jsem začal o této zkušenosti na kurzech mluvit, se začala objevovat přání, aby podobný formát bylo možné absolvovat i v naší zemi a v češtině.
Dlouho jsem takovou věc odkládal a cítil jsem, že musím načerpat ještě více praktických zkušeností a spojit se s dalšími odborníky, kteří by mohli výcvikový modul vést spolu se mnou.
Mimo to se v oblasti práce se sexualitou, která se také jako celek během let už posunula kupředu, začalo orientovat a angažovat stále více pracovníků, kteří volali po dalším vzdělání a kompetencích pro intenzivnější práci. Dnes již v podstatě běžní Sexuální důvěrníci, tedy specializovaní pracovníci sociálních služeb nebo speciálního školství, se díky rozvoji tématu a nabídce podpory lidem s postižením, začali setkávat se stále složitějšími případy a zakázkami a potřeba dále se vzdělávat narůstala.
Rád. Myslím, že se mohou skutečně „těšit“! Společně se mnou bude celým výcvikem provázet předsedkyně NEBUĎ NA NULE a dlouholetá Sexuální důvěrnice Skoku do života, Hana Šimáčková. Většinu času s námi bude a psychologickými aspekty práce se sexualitou nás provede H:o)nza Vojtko, známý psychoterapeut a lektor. Další ověřenou odbornicí bude Martina Venglářová, se kterou jsme před lety napsali knihu Sexualita osob s postižením a znevýhodněním. Martina nás provede závažnou oblastí sexuálního násilí a zneužívání. Jana Bernoldová, přední česká odbornice na rodičovství lidí s postižením nás pak obohatí v této oblasti. No a těšit se budeme i na Tvé rady ohledně nezbytných právních otázek tématu, Aleno Nosková! 🙂
To byla v podstatě moje podmínka a u vzdělávacího modulu s takovým obsahem a rozsahem to vnímám jako nutnost. Chceme si scénář skutečně ověřit a vypilovat. Já to vnímám jako odpovědnou věc vůči účastníkům a chci, aby byl celý proces skutečně profesionální a založený na praxi. Proto vše zkoušíme v tzv. „nultém ročníku“ v užším kolektivu odborníků. Teprve po podrobném vyhodnocení a evaluaci bloku dojde na jeho akreditaci.
Naprosto zásadní. Jedna věc je něco slyšet a pochopit, jiná věc je něco skutečně zažít. I pro mě byly tyto věci na výcviku v cizině stěžejní. Teď už máme za sebou první blok výcviku v nultém ročníku a jsem sám překvapen, jak hluboko jsme se dokázali dostat, kolik aha-efektů, prožitků a uvědomění jsme si všichni odnesli. Pro mě to byly a jsou jedny z nejzásadnějších věcí, které mě ovlivnili v osobním i profesním životě a jsem za to velmi vděčný. Samozřejmě to není jednoduché, člověk musí být odhodlán se do sebe skutečně podívat, to téma k sobě pustit. Výsledek ale stojí za to.
Jak už jsem zmínil, tvoříme novou profesi a ta prostě není pro každého. Chceme, aby měla profese Sexuálního poradce skutečný kredit, zároveň jsme hodně přemýšleli nad tím, abychom kvalitní zájemce něčím zbytečně neomezili.
Je tam třeba i věkový limit, který má zajistit dostatek životních zkušeností a jistou „zralost“, stěžejní pak bude praxe v práci s lidmi s postižením. Psychodiagnostika má za úkol eliminovat případné patologické motivace pro tuto práci nebo poukázat na extrémně nevhodné osobnostní předpoklady, se kterými by pak účastník musel na výcviku i v práci neustále bojovat.
Chceme tedy účastníky vybrat velmi pečlivě a odpovědně. Složení skupiny je také jeden z velmi důležitých faktorů pro fungování celého výcviku a dosažení jeho cílů a výstupů.
Já myslím, že ten, kdo se chce této profesi věnovat, to prostě cítí a první impulsy k němu jistě přišly už po absolvování jednodenních kurzů. Vím, že každý člověk, který pak na výcvik přijde, přinese něco nového a obohacujícího a na to se velmi těším. Na prvním bloku nultého ročníku nám vyvstalo krásné motto, se kterým bych tedy rád všechny zájemce do prvního ročníku výcviku pozval a zároveň se i rozloučil…
Kompletní informace o výcviku najdete zde.