Petr Eisner: Tvoříme novou profesi!

Přinášíme aktuální rozhovor s Petrem Eisnerem, kterého snad již v kontextu práce se sexualitou lidí s postižením není třeba představovat. O novém výcviku Sexuálního poradce a cestě k němu si s Petrem povídala Alena Nosková ze Skoku do života.

Petře, teď na začátku září 2020 jste v NEBUĎ NA NULE odstartovali nultý ročník sebezkušenostního výcviku pro sexuální poradce. Můžeš nám tento výcvik blíže představit?

Ano, jedná se o dlouhou dobu plánovaný a poptávaný Sebezkušenostní výcvik: Sexuální poradce pro specifické cílové skupiny lidí s postižením. Jak už název napovídá, cílem výcviku je vydefinovat profesi Sexuálního poradce, zkompetentnit profesionála, který si své kompetence může na základě tohoto vzdělání přenášet v rámci různých zaměstnání, a dokonce i některých oborů. 

Tímto výcvikem tedy v podstatě tvoříme novou profesi, flexibilní a přenosnou, mohu říci, že tu, ve které jsem byl u nás v České republice dlouhou dobu osamocen. Mým přáním je, aby pak poradci mohli fungovat v domovských organizacích, v rámci svých regionů a jejich podpora byla lehce a rychle dostupná všem zájemcům. 

Sám výcvik byl v přípravných fázích poměrně dlouho a já jsem se musel přes svou praxi ujistit, že se skutečně jedná o něco, co bude mít přínos a efekt a naváže na mou dosavadní činnost.

Vycházíme mimo jiné i z mé zkušenosti, absolvování výcviku na téma práce se sexualitou lidí s postižením v Německu a Holandsku v letech 2008 a 2009, kde jsem měl tu možnost potkat „rodiče“ práce se sexualitou v Holandsku, Erika Bosche a Ellen Suykerbuyk. Jejich práce a přístup mě profesně i lidsky velmi ovlivnili a jsem velmi rád, že se nám s NEBUĎ NA NULE podařilo získat je k další spolupráci.

Postupem času jsem sestavil hrubou kostru výcviku a obaloval ji pak na základě zkušeností z praxe zde v České republice. Mnoho věcí z Holandska totiž nebylo možné do českých podmínek aplikovat. Kontakt a spolupráce s českými odborníky, kteří se mohou na výcviku podílet a realizovat byl pak posledním nezbytným dílem skládačky.

Jaký je ale rozdíl mezi Sexuálním poradcem a Sexuálním důvěrníkem?  

Obsahově se může u Sexuálního poradce jednat o velmi podobnou náplň, jako u Sexuálního důvěrníka. Ten je však limitován jmenováním do této pozice na konkrétním pracovišti a jedná se u něj o pracovní pozici, nikoli profesi. Pokud důvěrník z pracoviště odejde, o tuto pozici přichází. Sexuální poradce si své kompetence přenáší sebou, profese mu zůstává. Dá se říci, že výcvik je zde právě pro Sexuální důvěrníky, aby mohli své kompetence ukotvit a prohloubit si je.

Mají oba pojmy něco společného se sexuální asistencí?

Jedině to, že také pracují se sexualitou lidí s postižením, ovšem jinými prostředky a metodami a v jiném prostředí. Snažíme se naopak o jasné odlišení Sexuálních důvěrníků od Sexuálních asistentek/asistentů a výcvik, který povede k další jasné definici profese Sexuálního poradce toto rozlišení dále podpoří a vymezí. Tyto profese nesmí splývat a být zaměňovány, jak se bohužel často děje.

Proč jste se od jednodenních kurzů na téma sexuality a vztahů posunuli k takto intenzivní formě vzdělávání?

Jednodenní kurzy na téma sexuality a vztahů lidí s postižením školím už od roku 2006 a průběžně je doplňuji jak o poznatky z mé praxe, tak dalším odborným dovzděláváním se a zkušenostmi, které jsem měl možnost čerpat od jiných odborníků v oboru. 

Kurzy se za tu dobu vyvíjely, stejně jako já a látka časem vykrystalizovala do pevného nosného tvaru pro základní orientaci a praktické ukotvení v práci se sexualitou, ale časová dotace jednodenních kurzů se ukázala být velmi limitující.

Po absolvování výcviku pro práci se sexualitou u holandských kolegů v letech 2008-2009, kdy jsem začal o této zkušenosti na kurzech mluvit, se začala objevovat přání, aby podobný formát bylo možné absolvovat i v naší zemi a v češtině.

Dlouho jsem takovou věc odkládal a cítil jsem, že musím načerpat ještě více praktických zkušeností a spojit se s dalšími odborníky, kteří by mohli výcvikový modul vést spolu se mnou.

Mimo to se v oblasti práce se sexualitou, která se také jako celek během let už posunula kupředu, začalo orientovat a angažovat stále více pracovníků, kteří volali po dalším vzdělání a kompetencích pro intenzivnější práci. Dnes již v podstatě běžní Sexuální důvěrníci, tedy specializovaní pracovníci sociálních služeb nebo speciálního školství, se díky rozvoji tématu a nabídce podpory lidem s postižením, začali setkávat se stále složitějšími případy a zakázkami a potřeba dále se vzdělávat narůstala. 

Povíš nám něco o lektorském týmu? Na koho se mohou účastníci výcviku těšit?

Rád. Myslím, že se mohou skutečně „těšit“! Společně se mnou bude celým výcvikem provázet předsedkyně NEBUĎ NA NULE a dlouholetá Sexuální důvěrnice Skoku do života, Hana Šimáčková. Většinu času s námi bude a psychologickými aspekty práce se sexualitou nás provede H:o)nza Vojtko, známý psychoterapeut a lektor. Další ověřenou odbornicí bude Martina Venglářová, se kterou jsme před lety napsali knihu Sexualita osob s postižením a znevýhodněním. Martina nás provede závažnou oblastí sexuálního násilí a zneužívání. Jana Bernoldová, přední česká odbornice na rodičovství lidí s postižením nás pak obohatí v této oblasti. No a těšit se budeme i na Tvé rady ohledně nezbytných právních otázek tématu, Aleno Nosková! 🙂

Jak je to s akreditací výcviku a proč jej nyní ověřujete v nultém ročníku? Mnoho vzdělavatelů své kurzy realizuje i akredituje bez ověřování scénářů.

To byla v podstatě moje podmínka a u vzdělávacího modulu s takovým obsahem a rozsahem to vnímám jako nutnost. Chceme si scénář skutečně ověřit a vypilovat. Já to vnímám jako odpovědnou věc vůči účastníkům a chci, aby byl celý proces skutečně profesionální a založený na praxi. Proto vše zkoušíme v tzv. „nultém ročníku“ v užším kolektivu odborníků. Teprve po podrobném vyhodnocení a evaluaci bloku dojde na jeho akreditaci.

Jaký má podle Tebe význam sebezkušenost pro budoucí sexuální poradce?

Naprosto zásadní. Jedna věc je něco slyšet a pochopit, jiná věc je něco skutečně zažít. I pro mě byly tyto věci na výcviku v cizině stěžejní. Teď už máme za sebou první blok výcviku v nultém ročníku a jsem sám překvapen, jak hluboko jsme se dokázali dostat, kolik aha-efektů, prožitků a uvědomění jsme si všichni odnesli. Pro mě to byly a jsou jedny z nejzásadnějších věcí, které mě ovlivnili v osobním i profesním životě a jsem za to velmi vděčný. Samozřejmě to není jednoduché, člověk musí být odhodlán se do sebe skutečně podívat, to téma k sobě pustit. Výsledek ale stojí za to.

Pročítala jsem si kritéria pro přijetí do výcviku a také průběh výběrového řízení, jehož součástí je i psychodiagnostika uchazečů. Dostat se k Vám na výcvik asi nebude pro každého. Proč jste přistoupili k těmto krokům?

Jak už jsem zmínil, tvoříme novou profesi a ta prostě není pro každého. Chceme, aby měla profese Sexuálního poradce skutečný kredit, zároveň jsme hodně přemýšleli nad tím, abychom kvalitní zájemce něčím zbytečně neomezili. 

Je tam třeba i věkový limit, který má zajistit dostatek životních zkušeností a jistou „zralost“, stěžejní pak bude praxe v práci s lidmi s postižením. Psychodiagnostika má za úkol eliminovat případné patologické motivace pro tuto práci nebo poukázat na extrémně nevhodné osobnostní předpoklady, se kterými by pak účastník musel na výcviku i v práci neustále bojovat.

Chceme tedy účastníky vybrat velmi pečlivě a odpovědně. Složení skupiny je také jeden z velmi důležitých faktorů pro fungování celého výcviku a dosažení jeho cílů a výstupů.

Přihlášky do výcviku je možné podávat od 1. listopadu. Mohl bys v několika větách pozvat do výběrového řízení naše kolegyně a kolegy ze školství a sociálních služeb?

 Já myslím, že ten, kdo se chce této profesi věnovat, to prostě cítí a první impulsy k němu jistě přišly už po absolvování jednodenních kurzů. Vím, že každý člověk, který pak na výcvik přijde, přinese něco nového a obohacujícího a na to se velmi těším. Na prvním bloku nultého ročníku nám vyvstalo krásné motto, se kterým bych tedy rád všechny zájemce do prvního ročníku výcviku pozval a zároveň se i rozloučil…

„Nehledáme ambice, hledáme pokoru.“

Kompletní informace o výcviku najdete zde.

Co je nového?

Na začátku září 2020 jsme odstartovali první blok nultého ročníku Sebezkušenostního výcviku: Sexuální poradce pro specifické cílové skupiny lidí s postižením.

Nultý ročník výcviku : H:o)nza Vojtko, Petr Eisner, Pavla Dobešová, Lenka Bigmore, Petra Konečná, Klára Šedá

Tento dlouho očekávaný a poptávaný výcvik v celkovém rozsahu 250 hodin definuje v Česku novou profesi sexuálního poradce – tedy plně kompetentního odborníka pro práci se sexualitou a vztahy lidí s postižením.

Jsme hrdí na to, že realizační tým výcviku budou spolu s Petrem Eisnerem a Hanou Šimáčkovou tvořit také další skvělí odborníci: Honza Vojtko, Martina Venglářová a Jana Bernoldová.

Výcvikový modul nyní prověřujeme v nultém ročníku s užším týmem odborníků, ale již v listopadu 2020 bude možné podávat přihlášky do jeho prvního ročníků.

Nultý ročník výcviku : H:o)nza Vojtko, Petr Eisner, Klára Šedá, Pavla Dobešová, Lenka Bigmore, Hana Šimáčková, Petra Konečná

Informace o výcviku naleznete zde.

Jana Bernoldová

První zajímavou osobností, se kterou Vás v rámci rubriky „NNN rozhovory“ chceme seznámit, je Jana Bernoldová. O její nové knize „Ženy s mentálním postižením v roli matek“ a tématu rodičovství lidí s postižením, si s Janou povídal Petr Eisner.

Kdo je Jana Bernoldová? 

Získala doktorát ve studijním programu speciální pedagogika na Pedagogické fakultě univerzity Karlovy. Ve své publikační, přednáškové a konzultační činnosti se věnuje tématu rodičovství osob s mentálním postižením. Je držitelkou ocenění „Univie IASSID- 2016 Award“, které je udělováno Fakultou psychologie Vídeňské univerzity začínajícím vědeckým pracovníkům za přínos ve výzkumu v oblasti mentálního postižení, a Ceny Josefa Hlávky 2018 pro talentované studenty, kteří prokázali výjimečné schopnosti a tvůrčí myšlení ve svém oboru. V současné době je na rodičovské dovolené. Předtím pracovala jako vedoucí pobočky Rytmus Benešov o.p.s., kde spoluvytvořila program poradenství a intervencí pro rodiče s mentálním postižením s názvem „Neobyčejné rodičovství”. V roce 2013 se podílela na tvorbě sebevzdělávacích listů pro tyto rodiče v projektu Somatopedické společnosti, nazvaném Tvorba a distribuce sebevzdělávacích edukačních listů pro rodiče s mentálním postižením v oblasti zdravotní péče o jejich dítě, financovaných Ministerstvem zdravotnictví. Je spoluautorkou publikace „Ženy s mentálním postižením v roli matek“, která vyšla v Karolinu v srpnu 2019.

V srpnu 2019 vyšla v Karolinu knížka „Ženy s mentálním postižením v roli matek“, jejíž jste spoluautorkou. Povězte nám něco o jejím vzniku. Co Vás s kolegyněmi inspirovalo k pojednání tak specifického a pro mnohé i kontroverzního tématu?

Tato publikace byla logickým vyústěním naší několikaleté práce, při které jsme se snažily zkvalitnit život rodin v čele s rodičem s mentálním postižením. Nejprve jsme v roce 2013 vytvořily sebevzdělávací listy „Neobyčejné rodičovství“ pro tyto rodiče, a poté i terénní program se stejným názvem. Často se na nás obraceli odborníci s dotazem, zda publikace zabývající se tímto tématem existuje. Cítily jsme proto naléhavou potřebu zaplnit informační mezeru a přispět k šíření fakt o rodičovství těchto osob.

Jsou sebevzdělávací listy stále k dostání? Kde by si je zájemci mohli pořídit?

Ano, materiály jsou dostupné na http://www.neobycejnerodicovstvi.cz/.

Jak jste Vy sama k tématu dospěla? Objevilo se nějak ve Vaší praxi, kterou jste měla v sociálních službách? 

Poprvé jsem se s fenoménem rodičovství osob s mentálním postižením setkala při výběru tématu své diplomové práce. Postupně jsem navázala spolupráci s rodiči i v rámci služeb, které jsme v organizaci poskytovali. Celkově jsme podpořili čtyři rodiče s mentálním postižením a další případy jsem měla možnost metodicky konzultovat.

Ve své práci jsem si celkem zvykl, že lidé už nereagují na téma sexuality lidí s mentálním postižením tak negativně a zvláště profesionálové ho dokážou poměrně dobře pojmout. Pokud se ale zmíní téma rodičovství, je reakce znovu velmi negativní. Máte stejnou zkušenost? Jak si to vysvětlujete?

Ano, domnívám se, že je to dáno řadou předsudků, které o lidech s mentálním postižením ve společnosti panují. Například jsou často označováni za „věčné děti“. To je stále přiživováno, když jsou lidé s mentálním postižením vyobrazováni pomocí tzv. „mentálního věku“. Číslo, které znamená, že jedinec získal ve standardním IQ testu stejný počet správných odpovědí jako průměrný člověk tohoto věku ze vzorku populace. Lidé se mě pak často ptají, jak se „dítě“ může starat o jiné dítě? Proto považuji toto pojetí za velmi nešťastné, neboť dospělí lidé s mentálním postižením nezůstávají dětmi, mají stejné vztahové, emoční, seberealizační a další potřeby jako ostatní dospělí. A dokáží zastávat i zodpovědné role – role zaměstnance, manžela nebo rodiče.

I od mnohých profesionálů, často i lékařů zaznívá, že lidé s mentálním postižením by měli být sterilizováni. Není to ostatně tak dávno, kdy byla plošná sterilizace zvláště v ústavních zařízeních v ČR běžnou praxí. Proč myslíte, že tento názor u tolika odborníků stále přetrvává?

Bohužel mnoho předsudků panuje i mezi odborníky, jak také dokládají naše výzkumy. Jedinou cestou na zlepšení situace je osvěta, kvalitní vzdělávání odborníků a šíření dobré praxe.

Rezonovalo téma nějak i s Vaším vlastním mateřstvím, tedy s potřebami a pocity, které se Vám jako matce dvou dětí jistě projevily? Vžila jste se jako matka lépe do potřeb a prožívání žen s postižením, které usilovaly o to stát se matkami?

Určitě ano, má osobní zkušenost s mateřstvím se stala základem pro porovnání a tvorbu pojmů a vztahů v průběhu analýzy dat a zároveň mi dodávala odpovědnost při jejich interpretaci. Pociťovala jsem obrovské rozdíly mezi svou situací a situací žen s mentálním postižením zapojených ve výzkumu. Mnoho z těchto žen nemělo spolehlivé partnery, dobré rodinné vztahy či přátele, kteří by jim mohli dodávat pocit bezpečí a emoční pohody. Často trpěly také nedostatkem zdrojů (např. měly špatné bydlení, nedostatek financí).

V jedné kapitole knížka pojednává o „identitě ženy“, která je spojená právě i s rolí matky a prožitky těhotenství a následného rodičovství. Myslíte, že bez těchto prožitků a zkušeností nemůže být identita ženy úplná?

To určitě ne. Je mnoho žen, které se nechtějí stát matkami a jejich identita je spojena s jinými rolemi, které zastávají, např. jsou zaměstnankyní, manželkou, přítelkyní, sportovkyní. A tak je to i v případě mnoha žen s mentálním postižením. Mnohdy se mnou kolegové odborníci probírají své obavy, že pokud se lidem s mentálním postižením zpřístupní podpora pro jejich rodičovství, nastane efekt „otevřeného stavidla“. Já si to nemyslím. Existuje více způsobů, jak vést šťastný život. Na to bychom neměli při podpoře lidí s mentálním postižením v otázce jejich případného rodičovství zapomínat. A mnoho žen s mentálním postižením nebude chtít mít děti. S takovými ženami jsem se během své praxe setkala. Problém ale nastává tehdy, když tyto ženy nedostávají potřebné informace, které vedou k jejich odpovědnému rozhodování a ochraně.

Kniha se hodně opírá o pevná fakta a informace z mnoha převážně zahraničních výzkumů, sledování a experimentů. Bylo těžké se k takovým informacím dostat a utřídit je?

Jedná se o výsledek pětileté práce. Nicméně k těmto informacím mají dnešní studenti a výzkumní pracovníci díky možnostem vysokoškolských informačních elektronických databází snadný přístup.

Řekla byste, že se v jiných zemích tématu věnují intenzivněji? Ve kterých? Je v některé zemi situace pro rodiče s postižením „ideální“?

Určitě je řada zemí, kde je poskytována péče systémově na národní úrovni. Existují komplexní strategie podpory rodičovství, včetně přípravy na rodičovství, a pro rodiče samotné i odborníky existují různé podpůrné služby a materiály jako například v Austrálii, Holandsku, Kanadě či Velké Británii. Přesto se i v těchto zemích setkáváme se stejnými výzvami jako u nás například předsudečným chováním odborníků (zdravotníků, soudců, pracovníků orgánu sociálně-právní ochrany dětí) či diskriminací těchto rodičů v soudních řízeních.

Často si stěžujeme na poměry v ČR a rozhodně je co zlepšovat, ale napadá mě, jestli máte informace i o druhé straně spektra, tedy – jsou i země, kde člověk s mentálním postižením stojí absolutně mimo společnost a nemá žádnou podporu v naplňování svých potřeb a práv?

Stále ještě existují země, kde není člověk s mentálním postižením vnímán jako spoluobčan, který přispívá společnosti, ale spíše je na něj pohlíženo jako na objekt podpory.

Jak vnímáte připravenost české společnosti na rodičovství lidí s postižením? Myslíte, že rodiny, které by byly tvořeny lidmi s mentálním postižením, nebo děti rodičů s takovým postižením jsou u nás ohroženy sociálním vyloučením?

Bezesporu, tyto rodiny čelí velkému riziku, že budou žít na okraji společnosti. Je to způsobeno nedostatečnými příležitostmi zlepšit svou finanční situaci. Nízká kvalifikace lidí s mentálním postižením vede k jejich špatnému pracovnímu zařazení, a tedy i k nízkému ohodnocení. Navíc mnoho lidí s lehkým stupněm postižením nedosáhne na příspěvek na péči a nemá potřebné prostředky na nákup sociálních služeb. Dalším rizikovým faktorem je nedostatek vhodné podpory pro jejich rodičovství. Nevhodným prezentováním této populace mohou k vyloučení osob s mentálním postižením přispívat také média.

Na výcviku pro práci se sexualitou, který jsem absolvoval v Německu a Holandsku v roce 2008, nás učili: „Sexuální výchova a osvěta u lidí s mentálním postižením primárně nevede a nemá vést k podpoře rodičovství“. Platí to stejně i dnes, po téměř dvanácti letech, nebo myslíte, že se doba i situace někam posunula a větu byste rozvedla nebo formulovala dnes jinak?

Abychom našli odpověď na tuto otázku, myslím, že je důležité ptát se, zda má sexuální výchova a osvěta u lidí s mentálním postižením jinou funkci než u většinové populace. Osobně se domnívám, že by měla mít stejnou úlohu. Nejde v ní jen o podporu rodičovství, ale o přípravu na rodičovství, tedy i na rozhodnutí, zda je či není rodičovství pro mě. Podle toho, jak zní naše odpověď, možná můžeme říci, že od roku 2008 nastala změna…

Mohou tedy podle Vás být i lidé s mentálním postižením kompetentními rodiči? Za jakých okolností? Jakou systémovou podporu by potřebovali?

Určitě mohou být dobrými rodiči! Sama jsem poznala několik takových matek s mentálním postižením. A mnoho výzkumů moji osobní zkušenost potvrzuje. IQ rodiče nemůže být dáváno do přímé souvislosti s neadekvátní péčí. Nicméně řada rodičů s mentálním postižením potřebuje podporu při péči o dítě. Základním předpokladem je státem garantovaná síť kvalitních poskytovatelů terénních sociálních služeb, zejména služby podpora samostatného bydlení či sociální rehabilitace a sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi. Dalším předpokladem je pro mnoho těchto rodin zajištění sociálního bydlení.

V čem tedy podle Vás konkrétně spočívá „kvalitní podpora“ rodiče s mentálním postižením?

To je výborná otázka. Často mi odborníci říkají, že na rodiče s mentálním postižením mluví pomalu, nebo mu informaci několikrát zopakují, a to považují za dostatečně dobrou podporu. Jistě to není málo, ale naprosto to nenaplňuje potřeby podpory rozvoje rodičovských dovedností. Proto pokud rodiče s mentálním postižením selhávají ve své roli, je třeba zabývat se tím, jak byli podporováni. Zda je odborníci systematicky pomocí vhodných metod práce učili novým dovednostem. Jako ideální se tak jeví úzká spolupráce služeb sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, kde pracují odborníci, kteří se orientují v tom, jaké kompetence by měl rodič ovládat a podpory samostatného bydlení či sociální rehabilitace, kde jsou odborníci znalí vhodných metod učení osob s mentálním postižením. Tyto organizace by měly na svou práci navazovat a úzce spolupracovat. Tedy nejen pracovat vedle sebe, ale nechat nahlédnout do své činnosti, používat stejné metody, postupovat jednotně atd.

Knížka je už na světě, takže obligátní otázka, co chystáte do budoucna? Dá se prozradit něco z Vašich profesních plánů a nápadů?

Náš výzkum ukázal, že pro realizaci dobrého a zodpovědného rodičovství osob s mentálním postižením je zcela zásadní kvalitní sexuální osvěta a příprava na rodičovství, proto naším dalším počinem bude práce věnována tomuto tématu.

Jano, máte na závěr něco, co byste čtenářům ráda doporučila? 

Mám pro čtenáře, které zaujalo téma rodičovství tip na jeho filmové ztvárnění. Za roli otce s mentálním postižením ve filmu „I am Sam“ byl Sean Penn, nominován na Oscara. V mnoha zemích byl film použit k osvětě, proto ho vřele doporučuji i našim čtenářům.